Základní otázka

V západní teorii vědy a epistemologii bylo již soustředěno značné množství poznatků o genderových aspektech organizace a provozu věd a vědeckého poznání. Toto - relativně nové - genderové vědění je u nás většinou přijímáno velmi neochotně s odkazem na naši odlišnou kulturu a historii, včetně vědecké. Základní otázka, kterou je tedy třeba si položit v národní zprávě, zní: do jaké míry platí poznatky západního výzkumu iniciované především feministickou kritikou vědy[1] také pro českou vědu a výzkum a jaké povahy jsou její odlišnosti, jinými slovy, zda existují a v čem spočívají místní specifika.

 

Není pochyb o tom, že místní specifika existují. Již na začátku chci však jasně vyslovit své odborné stanovisko. Tvrdím, že ve všech společnostech, jež vycházejí z tisícileté tradice mužské hegemonie[2], jsou genderové mechanismy vedoucí k marginalizaci, exkluzi a podceňování žen zejména v prestižních, zajímavých nebo tradičně mužských oblastech lidské činnosti všude na světě velmi podobné. Co se nepochybně liší, je konkrétní situace vědců a vědkyň a každodenní zkušenost, a existují i genderová specifika této situace. Ta však nemusí znamenat, že „genderový problém" je u nás z nějakých důvodů méně závažný. Domnívám se, že lze dobře doložit, že česká specifika nejenže neznamenají oslabení nebo relativizaci obecných mechanismů a fenoménů (jmenujme např. skryté i zjevné působení genderových předsudků), ale mnohdy je prohlubují. Kromě toho u nás - podobně jako v celé postkomunistické části Evropy - nacházíme další genderové problémy, které v západní Evropě buď neexistují, nebo hrají podružnou roli.

 

Specifika, jež nacházíme v postkomunistických zemích, existují:

§ v rovině genderové kultury (v důsledku její chybějící společenské reflexe v komunistické éře);

§ v rovině institucionální (jedná se zejména o financování a organizaci vědy).

Oba aspekty jsou složité a samy vyžadují vědeckou analýzu pomocí aparátu společenských a humanitních věd. Zdá se, že tento moment bývá podceňován i vědkyněmi z jiných oblastí bádání. V tomto textu se pokusím alespoň rámcově nastínit směry bádání jak v otázce aplikace „obecných" konceptů fungování genderových mechanismů v českém kontextu, tak v otázce mezinárodních komparací a identifikace místních specifik.

 

Specifika genderové kultury

Jedním z typických znaků odlišné genderové kultury (v celé východní Evropě) je nízká genderová senzitivita, jež má vliv na chování institucí i jednotlivců a jež je - paradoxně - spojená s přesvědčením o vysoké míře genderové rovnosti. Výzkumy však dokazují opak - to znamená, že obecné povědomí je stále málo korigováno odbornými poznatky.

 

Aby bylo možné konkrétněji a strukturovaněji naznačit, jak se jiná genderová kultura projevuje, použiji zde vlastní teoretickou strukturu, která umožňuje zkoumat situaci a působení mužů i žen jako objektů i aktérů tzv. genderového řádu[3]. Abstrahovala jsem čtyři teoretické předpoklady, které můžeme chápat jako čtyři roviny či vrstvy každého genderového problému z hlediska jeho účastníků. Teze, které budu uvádět, platí obecně, ale zde je budu výslovně aplikovat na situaci obou pohlaví ve vědě a v české společnosti.

 

Pro pochopení, jak genderový řád funguje, je důležité si uvědomit, že uvedené teze vždy působí současně, ačkoli se na první pohled může zdát, že si vzájemně protiřečí. Ve skutečnosti nejen že nestojí ve vzájemném protikladu, ale tento řád může působit právě jen v jejich spojení. Dále chci upozornit, že každý z uvedených předpokladů (tezí) byl západním (nejen feministickým) výzkumem již značně probádán, a to interdisciplinárně. U nás je podobné bádání dosud „v plenkách" a s tím (zpětně) koresponduje nízké vědomí odborného statusu celé problematiky.

 

Ještě poznámka: tuto teoretickou strukturu jsem zvolila mj. proto, že jakékoli feministicky laděné analýzy jsou podezírány z útoků na muže. Z mé struktury by mělo být zřejmé, že podíl na genderové kultuře mají obě pohlaví, ale rozdílným způsobem (a platí to i ve vědě).

 

Teze:

1. Mužské elity v dějinách zavedly mužskou hegemonii, a to celou řadou prostředků - dříve to bylo zejména náboženství, v moderní společnosti legislativa a domněle vědecké teorie o přirozené mužské nadřazenosti. Nejzáludnějším a také pro náš problém stále relevantním aspektem této nadvlády je princip ztotožnění mužského s objektivním a neutrálním. Toto ztotožnění prostoupilo všechny muži vytvořené instituce včetně vědy i způsob vykonávání příslušných činností, což mj. znamená, že v okamžiku, kdy do těchto institucí vstupují ženy, stávají se daná pravidla pro ně normou a měřítkem, aniž by bylo zřejmé, do jaké míry jsou a mohou být univerzální a do jaké míry jsou pouze mužská. Feministická kritika vědy přinesla velmi zajímavé poznatky problematizující tuto neutrálnost od archeologie k medicíně, velmi závažná je tato otázka v sociálních vědách. Anglicky je označována jako „gender in the substance of science" a projevuje se podle feministické kritiky vědy v tématech, teorii i metodologii odrážejících univerzalizaci mužské zkušenosti, ale i v samotných základních vědeckých doktrínách a principech (srov. Harding 1986).

 

2. Již zavedené genderové uspořádání však udržují (reprodukují) obě pohlaví - ženy často nevnímají nespravedlnost svého postavení, naopak se snaží prokazovat svou kulturní výši tím, že horlivě plní roli historicky jim přiřčenou (myšlenka Simone de Beauvoir z roku 1949). Dnes můžeme projevy tohoto mechanismu spatřovat například v tom, že ženy ve vyšších pozicích zvlášť dbají na svou „femininitu"[4]. Zvláštní péče o ženskost není ničím jiným než hledáním polehčujících okolností tam, kde se žena tlačí do oblasti, kam stále jakoby tak docela „nepatří". V oblasti vědy se „práce" s vlastním genderem bezpochyby výrazně liší od ženských strategií např. v oblasti politiky, jiné je to ve vysokých manažerských funkcích. V oblasti vědy se jedná o specifické a především různorodé strategie v závislosti na daném prostředí a vztazích. Genderový aspekt zde může být velmi složitě strukturovaný již proto, že gender vstupuje i do vlastního procesu produkce vědění. Rozhodně by však bylo chybou se domnívat, že si lze gender, femininitu a maskulinitu vlastní i druhých, v oblasti vědy zcela odmyslet.

 

Českým specifikem v souvislosti s fenoménem dodržování genderového řádu ženami je naivní představa, že odmítání faktu znevýhodnění českými ženami je nějaká naše zvláštnost nebo dokonce důkaz naší vyspělosti. Ve skutečnosti naopak dokonale potvrzuje standardní genderové poznání[5].

 

3. Všichni muži (i ti nejníže postavení) z genderového systému (založeného na mužské hegemonii) profitují zejména symbolicky (vyšší důvěra a prestiž), statusově, ekonomicky a politicky, a ženy - včetně ženských elit - jsou v něm znevýhodňovány.[6] Zvláštní roli v udržování této sexistické kultury hrají často mužské elity. Působí zde také pocit genderové vyvolenosti, nesmírně posílený historií mužských výkonů, dále fenomén mužské solidarity, či jak neustále potvrzují studia mužů, víceméně bezděčné orientace mužů na muže ve veřejném životě. Jinými slovy: mužské zakladatelství (viz teze 1) institucí zde má přímý vliv na každodenní situaci mužů. Velmi užitečným pojmem je v této souvislosti pojem „samozřejmost", respektive „nesamozřejmost" přítomnosti jednoho nebo druhého pohlaví v nějaké oblasti - vědu v to počítaje. Standardním sociologickým pojmoslovím je „skleněný strop" a „skleněný výtah". Ilustrujme tento typ mechanismu na jednom skutečném českém příkladu: velmi nadaná mladá vědkyně obhajovala vědeckou práci, jejíž vynikající úroveň potvrzovali všichni přítomní. Jeden z postarších kolegů se však nakonec zeptal: "Kolegyně, a co život"? Je to otázka připomínající jí nečekaně a nepatřičně její pohlaví, neboť v případě muže by zajisté v dané situaci nikoho nenapadla.

 

Bylo by však omylem se domnívat, že se mechanismus znevýhodnění týká jen veřejného života. Ženy jsou „samozřejmě" spojovány s rodinou a často je spolu s tím předpokládána i dominance žen v rodinách. Otázka dominance v rodině je však složitější. Muži byli donedávna legislativně hlavami rodin a v nepřeneseném smyslu jim vládli, a je již dostatečně prokázáno, že stále přetrvávající vysoká beztrestnost domácího násilí přímo souvisí s dědictvím tradiční ochrany práv hlavy rodiny. Privilegia mužů v domácím prostoru je třeba vidět v neposlední řadě i v jejich právu na volný čas a hry - to je z hlediska možností vědecké kariéry významné, neboť i prostor pro nezávazné „hraní" jakéhokoli druhu je v odborné literatuře tematizován jako významný zdroj obnovy tvůrčích sil. Na druhé straně ani vědkyně nejsou zbaveny tradičních, nepsaných a dobrovolně nezvolených povinností v domácnosti, stereotypních spojení „žena a rodina" (při absenci symetrického „muž a rodina"), žena a péče o děti, úklid apod. A co je důležité: nemůže-li nebo nechce-li žena tyto funkce vykonávat, je na ní, aby to zdůvodňovala (ačkoli by zrovna tak její okolí mohlo zdůvodňovat, proč to od ní očekává). Privilegium muže zde tkví v jeho samozřejmém osvobození od celého komplexu domácnosti. Jistě vnímáme, že tato zdánlivě „drobná" nespravedlnost je pro vědeckou kariéru zcela fatální, neboť v ní je nutné plné nasazení víc než jinde.

 

Tento problém má však ještě hlubší, psychologickou rovinu: přenechání péče ženám způsobuje jinou organizaci času u žen a mužů - cyklický čas nastupuje u žen v okamžiku, kdy o někoho pečují. Svůj den pak přizpůsobují dennímu cyklu a potřebám těch, o něž pečují, a lineární převládá u mužů, kteří jsou zřídka nuceni opustit svůj cíl a vše je zařízeno tak, aby mohli jít bez vyrušování a přímou čarou za ním. Navíc jsou popsány případy, kdy úspěšná žena musí řešit psychické problémy méně úspěšného muže, kterému tradice slíbila v rodině dominantní postavení - žena pak často zakrývá nebo bagatelizuje své úspěchy a „vykupuje" svůj „hřích úspěchu" právě tradičními „povinnostmi" manželky. Českých příkladů je nespočet.[7] Dopad tradičního řádu na situaci vědkyň je zesílen ještě strukturním faktorem, který rovněž plyne z tohoto řádu, totiž skutečností, že vědkyně téměř ve sto procentech případů žijí ve dvoukariérovém manželství, neboť jsou kulturou de facto nuceny ke sňatku s přinejmenším stejně intelektuálně úspěšným mužem. U mužů to neplatí a řada vědců-mužů má doma partnerku s nižším vzděláním nebo bez kariérových ambicí, která mu vytváří zázemí.

 

4. Ti „mocnější" (muži) svým způsobem také doplácejí na svou sociální nadřazenost, ale zcela jinak, a to zejména v psychické a citové oblasti. Často trpí tzv. terorem úspěchu (povinností být bez přestání úspěšný, „dobrý", silný apod.), citovou závislostí a dezorientací, nutností předstírat sílu apod.[8], zatímco ti sociálně slabší (historicky ženy) nejsou takovým tlakům vystaveni a jsou svým způsobem vnitřně svobodnější, mají často „víc ze života". V současné době dokonce vzniká dojem, že ženy mají možnost zaujímat mnohem pestřejší škálu životních rolí, zatímco muži pod tlakem veřejné soutěže, ale i nepsaného příkazu nebýt baba, nebýt zženštilí, se nemohou do té míry seznamovat s tradičně „ženskými" činnostmi a životními zkušenostmi, které by je mohly lidsky obohatit.

 

Jak to souvisí se ženami ve vědě? Především v otázce míry a typu ambicí obou pohlaví. Žena ani společnost neočekávají od ženy ten největší úspěch, nižší kariérový stupeň není vnímán jako životní prohra. To ovšem vede ženy často k menší kariérové motivaci, až laxnosti, jsou vystaveny většímu svodu dát „životu" (navíc ve společnosti dětí) přednost. Za zmínku stojí i poznatek antropologů, že ženy mají často menší respekt k různým společenským hierarchiím, neidentifikují se s nimi tolik, ba mají do určité míry subverzivní vztah ke společenským institucím jako takovým. V psychologii je ale také dobře popsán tzv. strach z úspěchu u žen, nechuť přijímat kulturu soutěže apod., zatímco muži mají spíš problém úspěchu uniknout.

 

Názor, že ženy méně než muži trpí terorem úspěšnosti a že jsou jejich kariérová omezení bohatě kompenzována v rodinné sféře a v emocionální a vztahové oblasti vůbec, významně přispívá k přesvědčení, že nastavení genderového řádu je funkční a vyvážené a že z něj obě pohlaví těží, každé svým způsobem. Právě tento aspekt genderového řádu je nejvíce matoucí a je podle mého názoru hlavním zdrojem přesvědčení, že za menší úspěch žen ve vědě si mohou pouze ženy samy. Snažila jsem se ukázat, že domněle osobní a svobodná rozhodnutí jsou dalekosáhle ovlivňována nepsanými tlaky a očekáváními okolí a sdílené kultury, že domnělá individuální volba má vždy také kulturní a sociální povahu, že je obvykle strategií jedince v dané situaci (tj. takové, kterou již sám svobodně nevytvořil). Je založena již v kognitivním vývoji, genderové socializaci od útlého dětství, tak, že dívky a později ženy jsou již nasměrovány k určitým „volbám". Proto se na západě rozvíjí velmi mnoho programů, které mladým nadaným dívkám jednoduše ukazují jiný model, které aktivně posilují představy o vhodnosti žen pro vědu a vědy pro ženy (rezervy jsou zejména v technických a IT oborech). Českým specifikem je naprosté nepochopení smyslu a nutnosti aktivní politiky tohoto typu. Dalším kulturním faktorem, který s tím souvisí a který lze aktivně ovlivňovat, je obraz vědce v učebnicích, médiích apod.: starý pán s brýlemi versus mladá žena.

 

Shrnuto: samotný fakt, že u nás stále převažuje tendence vnímat a hledat nerovnosti jen v rovině legislativní, představuje velký problém a kulturní, ale tím i systémový deficit.

Specifika institucionální povahy

Skutečnost, že zastoupení žen a mužů ve vědě není důsledkem pouze svobodné a přirozené volby, dokazuje již pouhá práce s čísly: jednak nápadné rozdíly v zastoupení obou pohlaví podle jednotlivých zemí a oblastí vědy (sektorů atd.) a jednak statisticky prokazatelný vliv určitých faktorů. Donedávna takové srovnání nebylo možné, neboť příslušné statistické podklady nebyly k dispozici. To se změnilo s ustavením Helsinské skupiny a dvou zpráv vydaných Evropskou komisí (Etan a Enwise[9]) - vše koordinováno sekcí Science and Society - Women in Science Evropské komise. Čísla jsou v mnohém překvapivá a k jejich interpretaci je zapotřebí znát především příslušný institucionální kontext - tím je především základní struktura organizace vědy, výzkumu a také vysokého školství v dané zemi.

 

Transformace komunistického modelu vědy

Transformace vědy a výzkumu po roce 1989 byla chápána jednak jako přiblížení současným západním standardům, ale také jako obnovení vlastní předkomunistické tradice. Česká akademie věd byla založena v roce 1890 a v roce 1937 existovalo již 40 výzkumných ústavů mimo univerzity. Zároveň však existovalo úzké vzájemné propojení mezi základním, aplikovaným (průmyslovým) a univerzitním výzkumem. Po komunistickém převratu byl ustaven centralistický model, který však zároveň vedl k rozbití uvedeného propojení, k atomizaci vědecké scény. Základní charakteristiky tohoto modelu byly:

  • Rozšíření vědecké základny: zatímco vroce 1951 pracovalo ve vědě a výzkumu kolem 14 000 lidí, vroce 1970 to bylo 147 000 a vroce 1988 dokonce 198 000. Odhaduje se však, že pouze 60 % znich se přímo zabývalo badatelskou činností. Celý provoz byl financován neuvěřitelnými 4 % HDP.
  • Autarkní koncepce - byla jedním zdůvodů velkorysého financování. Ekonomika se uzavřela vnějšímu světu a stala se tak závislou na domácím výzkumu.
  • Ideologické klima: věda byla přímo podřízena politickým strukturám.
  • Oddělení vědy, vzdělání a výroby. Od roku 1952 byl základní výzkum soustředěn do Akademie věd. To vedlo kvýraznému omezení univerzitního výzkumu a tím postupně i ke snížení kvality vzdělání. Upadal také průmyslový výzkum, kde nebyla velká motivace pro inovace.
  • Centrální řízení. Státní plán obsahoval tři základní komponenty: základní výzkum, technologický rozvoj a ekonomický výzkum.
  • Tematická strukturace se stávala vdůsledku izolacionismu stále rigidnější. Humanitní a sociální vědy byly navíc odtrženy od přirozené vazby ke kulturním potřebám země.
  • Navzdory značnému výzkumnému potenciálu tak byl nakonec celý systém deformován a nepřinášel mnoho inovačních efektů (chrakteristiky uvedeny podle Provazník a kol. 1994).

 

Transformace tohoto systému po roce 1989 je označována jako zrušení centralistického institucionálního rámce založeného na budování vědy (science push) a (znovu)zavedení „interaktivně inovačního systému" (Müller 2001: 186). V rámci této změny došlo rovněž k nové distribuci kapacit vědy a vývoje mezi akademickou a průmyslovou vědu a mezi jejich jednotlivé oblasti. Lze předpokládat, že to ovlivní také genderovou dynamiku: v důsledku horizontální segregace ženy působily a stále působí převážně v akademickém sektoru, a tím vzniká také otázka, zda jsou ony i systém dostatečně připraveny na jejich vstup do „interaktivně inovačního systému". Zároveň musí mít i genderová komparativní analýza na zřeteli významné rozdíly mezi postkomunistickými zeměmi: historicky byl pro českou situaci charakteristický relativně silný a rozvinutý průmyslový výzkum, zatímco akademický výzkum byl prováděn na univerzitách. Po pádu komunismu, v roce 1990, pracovalo v akademickém výzkumu 16 %, v průmyslovém 65 % badatelů ( zbývající část představoval výzkum řízený ministerstvy). V roce 1999 se tento poměr změnil: 43,6 % představoval výzkum akademický, 50,9 % průmyslový, 5,5 % vládní (Müller 2001: 188). Pro genderové komparace s jinými postkomunistickým zeměmi jsou tato data velmi významná - přestože se poměr sektorů změnil, dřívější převaha průmyslového výzkumu u nás nepochybně stále ovlivňuje rekrutování badatelů podle pohlaví.

 

Zvláštní povaha „genderové smlouvy" v komunistickém režimu

Za institucionální rámce je nutné považovat také politiku komunistických vlád týkající se postavení obou pohlaví. Ta měla u nás velmi rozporuplný charakter. Zákazem sdružování a svobody slova byla zlikvidována mimořádně široká a aktivní scéna ženského aktivismu a celkově hlas žen samotných. Zároveň si tento režim vytkl jako jeden ze základních politických cílů dosažení rovnosti mezi pohlavími a podnikl v tomto smyslu celou řadu systémových kroků. Je důležité upozornit, že ve srovnání s jinými bývalými komunistickými zeměmi měl usnadněnou situaci, protože jednak díky aktivismu, jednak v důsledku méně konzervativní a méně religiózní kultury nenarážel na příliš velký odpor. Zajímavé je, že tato výhoda se příliš neprojevila. Pokrok byl zaznamenán v přístupu ke vzdělání a na pracovní trh, ale velmi málo v přístupu k ekonomické a politické moci a minimálně v dělbě domácí práce (Wolchik 1981: 123-124).

 

Paradoxně bylo na tento stav nahlíženo jako na přirozenou volbu žen v dané situaci. Ta byla totiž dále deformována podmiňováním kariérního postupu členstvím v KSČ - ve vědě obvykle od vědeckého stupně CSc. výše. Nemluvě o absenci výhod, které vědecká práce skýtá dnes, jako je mezinárodní spolupráce, cestování apod. Řada žen dala v této situaci přednost kombinaci práce a rodiny a rezignovala na výraznější kariérní postup, sotva to však lze považovat za svobodnou volbu v pravém slova smyslu, ale spíše za vynucenou strategii.

 

Po pádu komunismu tento velmi specifický kariérní model přetrvával, postupně se však mění s nástupem nové generace, která se obecně vyznačuje jinými životními strategiemi (patrnými například ve změnách reprodukčního chování). Zároveň však není radno podceňovat ani sílu zděděných kulturních vzorců, které mívají povahu faktorů označovaných jako long durée, tj. probíhajících takříkajíc vespod společenského vývoje a měnících se relativně pomalu. K takovým vzorcům můžeme řadit například dělbu domácích povinností (srov. Křížková 1999), péče o děti apod., a celkově tradiční důraz na rodinu, který byl za komunismu paradoxně posílen (Havelková 2006). Současné výzkumy ukazují, že model, kdy se kariérově orientované ženy nehodlají vzdát dětí ani tvořivé práce a často prezentují jako „svobodné rozhodnutí" snížení vyšších kariérních aspirací, je u nás stále dost častý. Tento vzorec má dvě stránky. Jedna je pozitivní: kulturní tradice nenutí ženy tolik ke kruté osobní „volbě" mezi rodinou a kariérou, jako je tomu v některých západních zemích. Druhá představuje genderovou slepotu v tom smyslu, že není dostatečně rozpoznán systémový charakter problematiky ženské kariéry a možnost systémových opatření, jaká je dnes již možné vidět například ve Skandinávii. Není jistě náhodou, že nejvyšší porodnost nacházíme právě v severských zemích, kde je systémově nejlépe ošetřena rovnost mezi pohlavími ve veřejné i domácí sféře.

 

Za dědictví komunismu je nutné považovat i skutečnost, že oficiální propaganda zjevně přinesla plody. Jak jinak si vysvětlit, že je tak velká část veřejnosti i politiků přesvědčena, že se „pro ženy udělalo dost" (v paměti lidí jsou například kvóty do komunistického parlamentu)? A to i přesto, že zároveň vnímáme, jak formální tato opatření často byla. Přesto panuje představa, že dnes již žádné aktivní politiky není zapotřebí. Ve skutečnosti je zarážející, jak málo se postavení žen změnilo právě například v politice. Málokdo ví, že po odstranění kvót spadlo ve volbách v roce 1992 procento žen v parlamentu přesně na úroveň roku 1946: 8,6 %! Pokud jde o různé formy podpory mateřství, péče o děti v nemoci apod., zde byla bezmyšlenkovitě akceptována rétorika, že se jedná o „výhody pro ženy". Ve skutečnosti se jednalo o pomoc rodinám - tj. i mužům a dětem. Na ženy tento systém de facto nakládal automatickou odpovědnost za rodinné problémy a snižoval jejich hodnotu na pracovním trhu.

 

Komparace Východ - Západ[10]

Významným empirickým zdrojem komparací je zpráva Evropské komise vypracovaná expertní skupinou vědkyň z východní Evropy nazvaná Enwise v letech 2002-2004 a publikovaná jako zpráva Waste of Talents: Turning Private Struggles into Public Issues. I když se jedná pouze o začátek analýz, poskytuje již velmi zajímavé závěry pro srovnání situace mezi „EU 15" (původní členské země) a „Enwise 10" (nové členské země) a zároveň umožňuje také vzájemné srovnání postkomunistických zemí (viz níže).

 

Statistická data[11] o zastoupení žen ve vědě překvapivě hovoří ve prospěch tzv. nových zemí (EU 10), kde představuje 38 % oproti 27 % ve „starých" zemích (EU 15). Podobný výsledek přinesla i evaluace 5. rámcového programu: 34 % proti 22 %. Problematika žen ve vědě má však v nových zemích EU nový rozměr, a tím jsou peníze. Při bližší analýze dat se totiž ukázala až mrazivě přímá úměrnost mezi počty žen v jednotlivých zemích a jednotlivých sektorech a oblastech vědy a výší finančních prostředků: čím horší finanční podpora, tím více žen. Nejvyšší zastoupení žen ve vědě - dokonce přes 50 % - nacházíme v zemích, kde se průměrný měsíční příjem ve vědě pohybuje kolem 200 EUR (platí to pro Bulharsko a Rumunsko, které byly do tabulek rovněž zahrnuty).

 

Dalším nepříjemným zjištěním je mnohem větší míra tzv. vertikální segregace v nových zemích, to znamená málo žen na vyšších pozicích. Na univerzitách ve střední a východní Evropě pracuje v průměru 54 % žen, ale u mužů je 3krát větší naděje, že dosáhnou pozice docenta nebo profesora. V ČR je přitom toto skóre jedno z nejhorších - šance mužů jsou zde dokonce prakticky 6krát vyšší! (viz Blagojevič M. a kol. Promarněné talenty, graf 3.7., s. 89).

 

Na základě analýzy kvantitativních dat lze tedy zformulovat následující hypotézy o specifikách problematiky žen ve vědě v postkomunistických zemích:

  • Ženy zde představují sekundární lidský zdroj - a to tím více, čím silnější je zmíněná přímá úměrnost a vertikální segregace.
  • Stím souvisí, že vedle plýtvání talenty žen se ve východní Evropě nečekaně objevuje i problematika plýtvání talenty mužů. Klasický problém nevyužití ženského potenciálu zdůvodu kulturních bariér je zde navíc doplněn problémem odchodu talentovaných mužů zvědy zfinančních důvodů.
  • Ženy drží při životě nelukrativní a neatraktivní oblasti vědy.
  • Analýza čísel ukazuje, že západní problém vědkyň plyne z tvrdé soutěže, vníž hraje roli každý genderový kulturní faktor (viz výše), zatímco východní model (a problém) je do značné míry spojen de facto svyužíváním (ne-li vykořisťováním) žen. Pro rozlišení používám označení „kompetitivní model" versus „vykořisťovatelský model".

 

Česká republika jako statisticky specifický případ: komparace Východ - Východ

Obecně bylo v rámci Enwise[12] zemí zjištěno, že podíl žen je vyšší v zemích s nejmenší výzkumnou populací a nejnižšími výdaji na hlavu ve vědě - vedle zmíněných Bulharska a Rumunska to platí také o pobaltských zemích. Česká republikadruhé nejvyšší výdaje (po Slovinsku) a druhý nejvyšší podíl průmyslového výzkumu (po Slovinsku). Má však nejnižší zastoupení žen ve vědě, jako jediná se nachází pod průměrem EU 15 - 26,8 %.

 

Teze, že čím lepší stav vědy, tím hůře pro vědkyně, má u nás kromě uvedeného čísla ještě další potvrzení (všechna statistická zjištění vycházejí ze vzájemného srovnání postkomunistických zemí):

  • absolutně nejnižší přístup žen kfinancím[13] distribuovaným vrámci České republiky;
  • zdaleka nejnižší podíl výzkumnic - 26,8 % - (viz Blagojevič, M. a kol. Promarněné talenty,. tabulka 3.2., s. 73) znamená to, že ženy u nás pracují častěji jen jako technický personál;
  • po Polsku máme nejvyšší podíl dokončených PhD. celkem, ale absolutně nejnižší podíl žen mezi nimi: 34,7 %; podobně vychází poměrpočtu absolventů VŠ a dosaženého PhD. zhlediska pohlaví - máme nejvyšší míru pravděpodobnosti, že PhD. dosáhnou muži (2krát častěji než ženy vroce 2001, vroce 2000 to bylo dokonce víc než 3krát častěji) (viz Blagojevič, M. a kol. Promarněné talenty, tabulka 3.4., s. 77);
  • platová nerovnost u nás je na úrovni vysokoškolského vzdělání nejvyšší: ženy zde mají jen 68,4 % mzdy mužů (podle údajů ČSÚ 2006) ;
  • i vrámci politiky EU, jejímž cílem je dosáhnout minimálně 40% zastoupení žen na všech úrovních vrealizaci a vedení výzkumných programů, je zhlediska příslušných ukazatelů nejhorší situace opět vČeské republice (viz Blagojevič, M. a kol. Promarněné talenty, tabulka 4.3., s. 105 a graf 4.3., s. 107 ).

 

Závěry

Česká republika se ve vzájemném srovnání postkomunistických zemí v převážné většině ukazatelů nachází na krajní pozici - z hlediska financování a struktury výzkumu se (po Slovinsku) relativně nejvíce blíží situaci v EU 15 (nicméně výdaje na vědu a výzkum za rok na výzkumníka/výzkumnici zde byly v roce 2001 stále 6,5krát vyšší než v ČR!), ale vyznačuje se nejhorší situací vědkyň. Jinými slovy: lepší ekonomická úroveň země je kombinovaná s nepříznivou genderovou kulturou - neboť i když je průměrný počet vědkyň v EU 15 zhruba stejný jako u nás, jsou tam mnohem příznivější ukazatele rovnosti (nižší vertikální segregace).

 

Domnívám se, že je možné formulovat tezi, že pokud jde o postavení žen ve vědě, máme v České republice co činit s kombinací kompetitivního a vykořisťovatelského modelu. Proč kompetitivní: finanční podpora vědy u nás již není tak nízká, aby odrazovala muže, ti jsou však víceméně soustředěni v sektorech a oborech, kde je finanční podpora největší. Jedná se tedy o prostředí soutěže, v níž kromě nepochybně významného strukturního faktoru, jímž je tradičně silný (a tradičně mužský) průmyslový výzkum (z genderového hlediska máme v každém případě co činit s otázkou horizontální segregace), má na genderově nepříznivá čísla pravděpodobně vliv i nepříznivá genderová kultura. Proč vykořisťovatelský: horizontální a vertikální segregace způsobuje soustředění žen do finančně podhodnocených, zároveň však nepostradatelných pozic technického personálu ve výzkumu nebo pedagogického personálu na vysokých školách.

Postavení a působení žen ve vědě je složitá problematika, kterou je nutné zkoumat v součinnosti řady oborů dnes již ověřenými metodami, které jsou s to identifikovat skryté mechanismy působení genderových vzorců v chování, v chodu institucí apod. Ačkoli srovnávání genderové kultury v jednotlivých zemích je obtížné, lze srovnávat úroveň reflexe genderové problematiky ve společnosti a ve vědě - vědecký provoz je součástí dané kultury a genderové problémy se jí tudíž nevyhnou. Lze konstatovat, že úroveň její reflexe u nás je stále velmi nízká. Na začátku takové reflexe mohou stát statistické údaje, které přinejmenším upozorňují, že obecné přesvědčení o uspokojivé úrovni rovnosti mezi pohlavími v české vědě je do velké míry iluzí. Měli bychom si začít klást otázku, proč převážná většina ukazatelů svědčí o nejhorším postavení žen právě v české vědě ve srovnání jak se západoevropskými, tak s východoevropskými zeměmi. Je nezbytné provádět zevrubný kvalitativní výzkum, máme-li co nejpřesněji identifikovat genderově asymetrické praktiky a konkrétní faktory a mechanismy, které jsou příčinou výše uvedeného, bezpochyby nelichotivého obrazu postavení žen v české vědě.

 

Literatura

Blagojevič, M., Bundule, M., Burkhardt, A., Calloni, M., Ergma, E., Glover, J., Groó, D., Havelková, H., Mladenic, D., Oleksy, E. H., Sretenova, N., Tripsa, M. F., Velichová, D., Zvinkliene, A. 2003. Promarněné talenty. Soukromé bitvy se stávají věcí veřejnou. Ženy a věda v zemích ENWISE. Luxembourg: European Commission.

Harding, S. 1986. The Science Question in Feminism. Ithaca and London: Cornell University Press.

Havelková, H. 1999. „The Political Representation of Woman in Mass Media Discourse in the Czech Republic 1990-1998". Czech Sociological Review, Vol. 7, No. 2, pp. 145-165.

Havelková, H. 2006. „Jako v loterii: politická reprezentace žen v politice po roce 1989". In: Hašková, H., Křížková, A., Linková, M. (eds.). Mnohohlasem: vyjednávání ženských prostorů po roce 1989. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Křížková, A. 1999. „The Division of Labour in Czech Households in the 1990s". Czech Sociological Review, Vol. 7, No. 2, pp. 205-214.

Müller, K. 2001. „The Czech Republic - Science, Technology and Education". In: Gorzelak, G., Ehrlich, E., Faltan, L., Illner, M. (eds.). Central Europe in Transition: Towards EU Membership. Warsaw: „Scholar" Publishing House.

Osborn, M. et al. 2000. Science policies in the European Union: Promoting excellence through mainstreaming gender equality. A report from the ETAN Expert Working Group on woman and Science. Luxembourg: European Commission.

Provazník, S., Filáček, A., Křížová-Frýdová, E., Loudín, J., Machleidt, P. 1994. „Transformace vědy a výzkumu v ČR". Teorie vědy/ Theory of Science, Vol. III (XVI), No. 3-4, s. 5-152.

Vymětalová, S. 2001. „Domácí násilí: přirozený jev?" Sociologický časopis, č. 1, s. 103-121.

Wolchik, S. L. 1981. „Elite Strategy Toward Woman in Czechoslovakia: Liberation or Mobilization?" Studies in Comparative Communism, Vol. 14, No. 2-3, pp. 123-142.



[1] Součástí několika dekád feministické diskuse je interní kritika univerzalismu feministických konceptů. To znamená, že v současné době je mezinárodní feministický diskurs velmi vnímavý k lokálním specifikům a jejich identifikaci lokálními aktéry a odborníky. Položenou otázku tedy nelze chápat jako nějakou obrannou nebo konzervativní pozici, ale jako standardní součást i mezinárodní feministické debaty.

[2] Ve feministickém diskursu je tato tradice společenského uspořádání obvykle označována pojmem „patriarchát". Vzhledem k tomu, že pojem patriarchát je bytostně pojmem duálním, to znamená, že primárně označuje vládu „otců" nad jinými muži a v rámci tohoto systému také vládu mužů nad ženami, je i v některých feministických teoriích upřednostňován pojem „mužská hegemonie". Rovněž sociolog Pierre Bourdieu pracuje přímo s pojmem „mužská dominance" nebo „nadvláda".

[3] Tento pojem má více variant - dalšími jsou nejčastěji „pohlavně-genderový systém" nebo „sexuální řád".

[4] Můj výzkum mediálního diskursu o ženách v politice ukázal, že na femininitě (ženské image) záleží tím víc, čím výš žena míří: na úrovni starostek zcela odpadají ujišťování toho typu, že dotyčná politička stále ještě svému muži vaří a uklízí po něm, obvyklá u poslankyň a senátorek - u nich je rovněž stále vyžadován či přinejmenším sledován vedle schopností i půvab, zatímco u starostek je i ráznost interpretována jako ženská vlastnost (Havelková 1999).

[5] První sociologická studie o domácím násilí u nás ukazuje překvapivě vysoké procento žen, které „chápou", že je muž bije (Simona Vymětalová, Sociologický časopis 3/2001). Lze to považovat za důkaz genderové vyspělosti?

[6] Nemělo by nás mást, že se jedná o ženy, které samy již patří mezi elitu. I když v rámci celé společnosti stojí statusově výš než převážná většina mužů, i na ně se stále vztahují kulturně zažité pochyby, zda „na to mají". A naopak ženy samy jsou často natolik spokojeny již se samotnou participací na dané elitě (v případě vědy s faktem, že vykonávají vysoce tvůrčí práci), že často usnadňují v rámci daného stavu diskriminaci vůči sobě. Své právo působit v profesní elitě musí specificky dokazovat, což je samo o sobě znevýhodňující situace. A nesmíme zapomínat na základní věc z hlediska morální filozofie: každý sexistický výrok, každá diskriminace na základě pohlaví se vždy týká všech žen, neboť udržuje v kultuře obecně znak pohlaví jako důvod jiného zacházení.

[7] Za všechny uvedu článek před časem uveřejněný v Reflexu, nazvaný „Chytré ženy o svých školách mlčí". Titul byl míněn zcela vážně, odbornice ženám radí, že mají se svou vyšší kvalifikací zacházet jako „s tělesnou vadou" (mají ji pokud možno skrývat).

[8] Všechna tato zjištění opakovaně ukazují výsledky kvalitativních výzkumů prováděných v rámci studií mužů.

[9] Obě zprávy byly koordinovány - ale nikoli vytvořeny - sekcí Women in Science, jež je v 6. RP součástí Direktorátu L v Direktorátu pro vědu a technologie Evropské komise. Označení Enwise bylo vytvořeno expertní skupinou vědkyň z postkomunistických zemí a představuje akronym vyjadřující: Enlarge Women in Science to the East (rozuměj rozšíření oblasti sledování tématu). Zároveň je slovní hříčkou se základem „wise", tj. „učinit (evropskou vědu) moudřejší".

[10] Východ a Západ zde představují geopolitické a symbolické entity, nikoli geografické, proto začínají velkým písmenem.

[11] Zdrojem všech následujících údajů jsou tabulky a diagramy obsažené ve zprávě M. Blagojevič a kol. Promarněné talenty 2003.

[12] Země Enwise zahrnují: Bulharsko, ČR, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.

[13] K tomuto závěru dospěla expertní skupina Enwise pomocí nového indikátoru nazvaného „hrnec medu" (honeypot) - viz kapitolu Včely a med, s. 67-95, zejména graf 3.5. in M. Blagojevič a kol. Promarněné talenty.2003.