Vytváření podmínek pro vstup žen do vědy do roku 1938

Počátky

 

„Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám na sebe plete: dokud si žena nebude vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh ji přiřkl, dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí být jeho spolupracovnicí, má-li se stavba podařit".

Božena Němcová 1856

 

Historie vyššího vzdělávání českých žen (viz Bahenská 2005; Štrbáňová 2004; Štrbáňová, Stamhuis a Mojsejová 2004; a další literatura citovaná v těchto pracích) pomáhá pochopit, proč bylo možné českou ženu spatřit za laboratorním stolem v observatoři nebo za katedrou vysokoškolské posluchárny jen ojediněle ještě v první polovině 20. století a proč do jisté míry stále přetrvává nevyrovnanost v uplatnění mužů a žen v oblasti vědy.

 

V 19. století vzdělávací program národního obrození ženy fakticky nebral v úvahu a jejich vzdělávání věnoval pozornost jen do té míry, jak to vyžadovaly potřeby české vlastenecké rodiny: ideální žena-manželka byla vlastenkou, která byla vzdělána jen do té míry, aby spolehlivě a ve vlasteneckém duchu vychovala své děti (především syny), dodávala rodině společenskou vážnost, popřípadě pomohla muži v živnosti. Ojedinělé dívčí vzdělávací ústavy, soukromé i veřejné, plnily osnovy a kvalitu odpovídající těmto představám.

 

Teprve utopický vizionář Karel Slavoj Amerling otevřel roku 1842 v Praze školu - Budeč, jakousi „Katedrálu vědy", pro všechny vrstvy společnosti včetně žen, a to zejména ve vědních oborech. Zásluhou Amerlingovy intervence dokonce mohly v roce 1844 do univerzitních lavic lékařské fakulty zasednout i ženy, ovšem jen jako pasivní posluchačky a na jediný semestr. Velkorysý projekt Budče financovaný mecenáši, v němž nechyběly moderní laboratoře, knihovna, sbírky, ba i fotoateliér, však v roce 1848 zcela zanikl.

 

Ženy se začaly uplatňovat od 40. let 19. století i v čilém společenském ruchu měšťanských salonů, už nejen jako hostitelky, nýbrž i jako účastnice debat o literatuře, filozofii a vědě. V okruzích rodin lékaře Václava Staňka, fyziologa J. E. Purkyně, obchodníka Rotta, politika Braunera, politiků a přírodovědců Fričových a dalších se prosazovaly ženy, kterým přestávala vyhovovat tradiční role. Jejich vzorem se stala Božena Němcová, jejíž osud symbolizuje překročení společenských konvencí a úsilí vést svébytný společenský a profesionální život. Školy jí vynahradili intelektuální přátelé, jakými byli anatom Dušan Lambl, archeolog Krolmus, filozof a kněz Klácel, fyziolog Purkyně a mnoho dalších, jejichž vliv nacházíme v dílech Němcové. Němcovou můžeme pokládat díky jejím studiím o vztahu krajiny a živé přírody a sbírkám lidových písní a pohádek i za naši první vědkyni - průkopnici etnografie a etnobotaniky a geobotaniky. Obecné povědomí dnes vnímá Němcovou především jako tvůrkyni laskavého pečujícího ženského ideálu - babičky, avšak ženy její generace vnímaly hlavně spisovatelčinu nezávislost, nekonvenčnost, svobodomyslnost, touhu po vzdělání a snahu prosadit se vlastní prací ve výlučně mužském prostředí. Tyto vlastnosti vyvolávaly nevraživost i touhu ji následovat. Stala se tak vzorem i pro ženy, kolem kterých krystalizovalo ženské hnutí, zejména pro sestry Rottovy - Sofii a Karolínu.

 

První významné vzdělávací instituce českých žen

V 50. a 60. letech se české národní obrození dostalo do nové fáze, v níž dominovalo zavádění české výuky na školách všech stupňů; pád Bachova absolutismu na počátku 60. let vyvolal obrovskou vlnu spolkové činnosti. Vznikl tělovýchovný Sokol, zpěvácký Hlahol, Umělecká beseda; čeští vědci a technici se začali sdružovat do odborných spolků. Tento ruch dolehl i za zdi domu zámožného obchodníka Rotta na Malém náměstí, v jehož rodině vyrůstaly sestry, pozdější spisovatelky. Starší Sofie se roku 1858 provdala za lékaře J. Podlipského, jednoho ze zakladatelů Spolku českých lékařů (1862), kterému pomáhala i při organizaci této vědecké společnosti. Mladší Karolína (pseudonym Světlá), manželka středoškolského profesora P. Mužáka, se kromě psaní věnovala sociálním otázkám.

 

Podlipská i Světlá společně s Marií Riegrovou-Palackou, dcerou historika F. Palackého a manželkou politika F. L. Riegra, pochopily, že ženy zůstanou v nízkém sociálním postavení jako služky nebo dělnice a zcela závislé na mužích, pokud nebudou ovládat nějakou profesi a nedokážou se uplatnit na trhu práce. Největší sociální problém přitom představovaly matky-samoživitelky. Díky iniciativě těchto intelektuálek vznikl Český výrobní spolek (1865[1]), první dívčí průmyslová škola, z níž se utvořil v roce 1871 Ženský výrobní spolek v čele s K. Světlou, kde v řadě kursů mohly ženy získat všeobecné i specializované vzdělání (kreslířské, rytecké, jazykové, kancelářské, ekonomické, ošetřovatelské aj.). Spolek vydával i vlivný časopis Ženské listy (1873), od roku 1874 za vedení E. Krásnohorské a editorské podpory S. Podlipské. E. Krásnohorská (spisovatelka a básnířka, libretistka Smetanových oper) se postupně vypracovala na vůdčí osobnost českého ženského hnutí. Postarala se o to, aby v časopise byla téměř zcela potlačena „typicky ženská" témata, která dnes zahlcují obdobné tiskoviny, a tak bychom v něm marně hledali slušivé modely nebo kulinářské speciality; naopak, stal se efektivním koordinátorem ženských emancipačních snah, organizačním centrem úsilí za vyšší vzdělání žen i šiřitelem informací o domácím i zahraničním ženském hnutí.

 

Na střední a vyšší společenské vrstvy byla orientována Vyšší dívčí škola otevřená v Praze v roce 1863, první zařízení poskytující ženám středoškolské vzdělání, avšak bez maturity. Roku 1867 se škola přestěhovala do dekorativní budovy architekta Ullmanna ve Vodičkově ulici, kde absolvovaly studium i mnohé později slavné osobnosti české kultury, jakými byly např. malířka Zdenka Braunerová, sopranistka Ema Destinnová, spisovatelka Helena Malířová nebo herečky Hana Kvapilová a Růžena Nasková.

 

Ženské organizace

„Sezval jste krajanky své, byste je obeznámil se stroji, jichž zavedením se docílí znamenitá úspora času a peněz. Mnozí viděli jen stroje a vypočítávali výhody z nich vyplývající, my ale porozuměly, že nám vlastně ukazujete, jak se jimi otvírá ona tuhá brána stoletých předsudků, která před námi duševní uzavírá svět (...). Vám, pane, náleží čest, že jste měl první v národě našem citu pro bídu naši, neb jen proto, že nedojde jinak zaopatření, bídou, cítí-li ženština v prsou svých vlohy a musí-li je umořiti proto, že společnost jich použíti nechce a nedovede (...). Ano, my se budeme učit, my se budeme vzdělávat, nebudeme dbáti na posměch, vtipkování a krčení ramen. Bez boje není vítězství a my chceme a musíme se konečně stát lidmi, neb tak velí neodvolatelně duch času a běda, kdo si netečně nepovšimne hlasu jeho".

Z Adresy českých paní Vojtovi Náprstkovi, 1863

 

Na sklonku roku 1862 se mecenáš a filantrop Vojtěch Náprstek postaral Praze o senzaci svou průmyslovou výstavou technických novinek na Střeleckém ostrově, mezi nimiž největší zájem vzbudily mechanické aparáty pro domácnost, jež měly ženy osvobodit od zbytečné dřiny a uvolnit jejich čas pro vzdělávání. Stovky českých žen navštěvovaly Náprstkovy doprovodné přednášky o feministických hnutích v anglosaském světě a o ženách, které se již ve světě ve svých profesích prosadily.Pražanky začaly právem vnímat Náprstka jako muže, o kterého se mohou opřít ve svých emancipačních snahách o lepší vzdělání a uplatnění ve společnosti. Jejich vášnivá petice adresovaná Náprstkovi roku 1863, podepsaná 300 ženami, nezůstala bez odezvy. V roce 1865 byl v Náprstkově domě „U Halánků" na Betlémském náměstí založen Americký klub českých dam[2], jenž byl důležitým milníkem na cestě vedoucí na konci 19. století až k otevřeným dveřím vysokých škol.

 

Klub byl nejen nejstarší ženskou organizací na území habsburské monarchie, ale i centrem ženské vzdělanosti pro ženy ze střední vrstvy, které mohly využívat bohatou odbornou knihovnu a poslouchat pravidelné lekce (často s demonstracemi) ze všech oblastí přírodních věd, medicíny, historie, umění, psychologie, techniky i politiky. Mezi lektory se střídali přední čeští vědci (mj. Purkyně, Vejdovský, Studnička, Goll, Masaryk), spisovatelé (mj. Vrchlický, Zeyer, Sládek), cestovatelé (mj. jiné Holub a Vráz), nechyběli dokonce ani někteří ministři rakouské vlády, přednášely i samy členky klubu. Členky měly přístup k informacím o zahraničním ženském hnutí, především z Náprstkových proslulých „scrapbooks" - sešitů s výstřižky ze světového tisku. Nové obzory jim otevíraly exkurze do továren, na hvězdárnu, ale také do ústavů sociální péče, neboť charitativní činnost byla součástí klubovních aktivit. Za prvních 25 let navštívilo knihovnu 84 704 žen, tj. kolem 33 v jednom půldni, a přednášky vyslechlo téměř 27 000 žen, tedy průměrně 50-60 na jedné přednášce.

 

Tato „kritická masa" přispěla k realizaci již zmíněného Ženského výrobního spolku a k formování dalších ženských organizací nejen v českých zemích, ale i v dalších oblastech monarchie, a byl to právě okruh Klubu a Ženského výrobního spolku, z nějž ženy čerpaly potřebnou podporu k prosazení ženského vysokoškolského vzdělání. Za zmínku stojí i Ženský klub český (1903), který se orientoval nejen na vzdělávání, nýbrž i na politické problémy, zejména na volební právo žen. Angažovala se v něm také Charlotta G. Masaryková, původem Američanka, žena pozdějšího prvního prezidenta ČSR.

 

Maturita a vysokoškolské studium

První ženy, jež měly na počátku 70. let odvahu studovat ve Švýcarsku, když jim to v Rakousko-Uhersku nebylo umožněno, byly tři mladé členky Amerického klubu - A. Bayerová, B. Kecková a J. Kurková. První dvě za svízelných okolností dostudovaly medicínu, třetí zemřela před ukončením studia filozofie. Mladé české lékařky však zpočátku nemohly praktikovat v Rakousko-Uhersku. Teprve v roce 1892 získala A. Bayerová místo státní lékařky v Bosně a Hercegovině, kde léčila zejména muslimské ženy, a o rok později nastoupila na její místo B. Kecková. Avšak většině českých žen chyběla smělost těchto průkopnic, i když jejich osudy sledovaly s napětím a sympatiemi. Od roku 1878 sice byly ženy oficiálně připouštěny k maturitám na chlapeckých gymnáziích, ale škola, která by je k maturitě připravila, neexistovala. Navíc vzdělané ženy měly v předlitavské části Rakouska-Uherska jen nepatrné možnosti uplatnění, jak ukazuje i statistika. Na 10 000 zaměstnaných žen v roce 1880 připadlo jen 33 učitelek nebo vychovatelek veřejných ústavů, 30 zdravotnic a sedm umělkyň, spisovatelek nebo redaktorek. Tato čísla jsou výmluvná i tím, že dokládají, která ženská „intelektuální" povolání byla v té době alespoň tolerována. Nicméně v 80. letech byla už o něco příhodnější politická a společenská situace k prosazování rovnějšího přístupu žen ke vzdělání, zejména v důsledku demokratizace veřejného života, posílení mladočeské strany a vzniku sociálně-demokratické strany a rozdělení Univerzity Karlovy na českou a německou univerzitu (1882).

 

V 1890 prosadila E. Krásnohorská ustavení spolku Minerva s jasně definovaným projektem - otevřít dívčí gymnázium jako nezbytný předpoklad přístupu žen na vysoké školy. Petice k Říšské radě (Reichsrat) sepsaná Krásnohorskou a publikovaná v Ženských listech, která obsahovala i požadavek přijímání žen na vysoké školy a jejich přístupu k zaměstnáním vyhrazeným jen mužům, měla obrovský ohlas. Mezi 4810 podpisy na její podporu byla nejen jména předních představitelů české inteligence, ale i členek ženských organizací z českých zemí, Bulharska a Maďarska. Říšská rada byla vzápětí zavalena i dalšími peticemi, mezi nimiž dominovaly archy od vídeňských ženských korporací reprezentujících asi 3500 členek. V důsledku silného celospolečenského tlaku a politické podpory zejména některých českých členů Říšského sněmu byla zastaralá legislativa změněna a již v září 1890 mohlo překročit 51 studentek brány Minervy, prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě. Podle vzoru Minervy vzniklo v roce 1892 dívčí gymnázium ve Vídni. Prvních 16 minervistek maturovalo roku 1895 na Akademickém gymnáziu, přičemž musely splnit podstatně těžší požadavky než jejich chlapečtí vrstevníci.

 

Teoreticky již nic nebránilo vysokoškolskému studiu žen, neboť existoval nikdy nenaplněný ministerský dekret z roku 1878, jenž povoloval ženám návštěvy „pro ženy vhodných" vysokoškolských přednášek, nicméně pět dívek, které žádaly lékařskou fakultu pražské univerzity o povolení studovat, bylo odmítnuto. Teprve po složitých jednáních, obstrukcích i projevech tolerance ze strany vysokoškolských učitelů došlo k pozvolnému procesu, jenž přesáhl až do období první Československé republiky a ve svých výsledcích znamenal úplné otevření vysokých škol ženám v českých zemích a poté i na Slovensku. Přiblíží jej následující chronologie (viz Masnerová 2002; Mikovcová 2004; Musilová 2002; Svobodný 2004; Štrbáňová 2004).

 

1895 Filozofická fakulta české univerzity přijímá šest absolventek Minervy jako hospitantky.

1895 Lékařská fakulta německé univerzity (sic!) umožňuje, aby tři minervistky navštěvovaly přednášky.

1896 Lékařská fakulta české univerzity umožňuje přijímat hospitantky.

1896 Rakousko uznává zahraniční diplomy žen, musí však být nostrifikovány (validated) rakouskými univerzitami.

1897 Filozofické fakulty rakouských univerzit přijímají ženy ke studiu.

1900 Lékařské a farmaceutické fakulty rakouských univerzit přijímají ženy ke studiu.

1900 Osm českých žen absolvuje filozofickou fakultu české univerzity, vesměs s učitelskou aprobací pro různé obory přírodních věd. Za profesorky je přijímají gymnázia - pražská Minerva a brněnská Vesna.

1901 Doktorská promoce M. Z. Baborové na filozofické fakultě české univerzity (hlavní obor zoologie); téhož roku získává doktorát matematička M. Fabiánová.

1902 A. Honzáková promuje na lékařské fakultě české univerzity.

1908 Na farmaceutické fakultě české univerzity promuje osm žen

1908 Vznik Sdružení akademicky vzdělaných žen.

1909 B. Nevšímalová jmenována asistentkou na klinice pro nemoci novorozenců.

1. světová válka: na univerzitě se zvyšují počty studentek, které zaplňují místa po mužích-vojácích.

1912 Zvolena první žena poslankyní do Sněmu království českého - spisovatelka B.Viková-Kunětická.

1918 Ve Washingtonské deklaraci[3] se objevuje zásada, že ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně naroveň mužům.

1918 Vznik Československé republiky.

1918 Ženy získávají volební právo.

1918 Právnické fakulty přijímají první ženy ke studiu.

1920 § 106 Ústavy Československé republiky stanovuje, že výsady pohlaví se neuznávají.

1920 České vysoké učení technické přijímá prvních 20 řádných studentek.

1921 Na ČVUT promuje první česká chemička - H. Fischerová - a architektka - Petříková-Pavlíková, která projektovala mj. dům Českého klubu ženského Ve Smečkách 22.

1922 Vznik Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen.

1922 První ženě, E. Krásnohorské, je udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy.

1925 M. Paulová se habilituje jako první žena na českých univerzitách (historie na FF UK).

1937 Promuje první lesnická inženýrka Markéta Bezpalcová (nikdy nebyla zaměstnána).

1939 M. Paulová jmenována první univerzitní profesorkou v ČSR, ovšem až ex post v roce 1945.

1945 Pražská Lesnická fakulta ČVUT přijímá prvních pět posluchaček.

1954 J. Hamáčková jmenována profesorkou na VŠCHT jako první žena na VŠ technického typu.

 

Ženy-badatelky v době první Československé republiky

Po roce 1918 již neexistovaly legislativní překážky bránící studiu žen na vysokých školách a počet vysokoškolsky vzdělaných žen podle očekávání dramaticky stoupl, přesto jejich zaměstnávání na akademických nebo manažerských postech nebo jejich účasti v politickém a veřejném životě bránil velmi nízko nastavený „skleněný strop", jak lze doložit i některými údaji. Podle jedné ze statistik, která byla sestavena v roce 1930, tj. v roce 40. výročí otevření Minervy, byl počet absolventek vysokých škol zaměstnávaných v některých profesích v Československu následující:

Lékařky 645

Středoškolské profesorky 535

Farmaceutky 210

Inženýrky, absolventky VŠ technických 162

Advokátky 92

Inženýrky ekonomie 61

 

Tato čísla, ve srovnání s minulostí sice impozantní, už na první pohled ukazují, že v některých profesích zdaleka ne všechny absolventky vysokých škol měly možnost zaujmout kvalifikovaná místa a že mnoho z nich volilo sňatek před „kariérou". Nejhůře se propracovávaly ženy do politiky, státní správy a vědy, a dokonce až do roku 1925 nezískala žádná vystudovaná právnička místo ve svém oboru. Výrazně se „skleněný strop" projevoval na vysokých školách, které jen výjimečně nabízely ženám akademickou dráhu (Musilová 2002; Štrbáňová 2004).

 

Pravděpodobně nejlépe se mohly uplatnit absolventky lékařských fakult, zejména v novém československém státě, v němž do roku 1939 absolvovalo studium na UK asi 1200 lékařek. Platí to také pro akademickou dráhu žen. V letech 1909-1939 bylo na Lékařské fakultě UK z celkového počtu 1126 asistentů (assistant professor) 163 žen, tedy cca 14 %. I tento nízký podíl však představoval vysoké číslo ve srovnání s ostatními univerzitami a obory v ČSR. Většina z asistentských míst pro ženy byla ve fakultní nemocnici a na poliklinice na odděleních zubních, pediatrických, dermatovenerologických a neurologických a v chemickém a anatomickém ústavu, tedy v méně atraktivních medicínských oborech. Navíc asistentské místo bylo pro lékařky vrcholem akademického postupu, neboť do roku 1939 se v českých zemích habilitovaly pouze dvě lékařky - V. Říhová-Knappová (1932) a O. Valentová-Denigerová (1933), obě v oboru dermatovenerologie (Svobodný 2004).

 

Na ostatních fakultách a v jiných oborech byla situace ještě nepříznivější. Například na Přírodovědecké fakultě UK sice ženy obhájily cca deset doktorských disertací za rok, tyto ženy s doktorskými tituly však většinou zakotvily jako profesorky na dívčích gymnáziích a jen nepatrné procento z nich se stalo badatelkami nebo vysokoškolskými pedagožkami. Do roku 1938 jmenovala tato fakulta pouze čtyři ženy-asistentky, z nichž dvě v Ústavu pro chemii fyzikální pozdějšího laureáta Nobelovy ceny J. Heyrovského, jenž akademickou dráhu žen aktivně podporoval. Habilitovaly se jen dvě ženy - A. Dratvová (1932, filozofie exaktních věd) a J. Moschelesová (1934, antropogeografie). Filozofická fakulta UK měla čtyři docentky historičky - M. Paulovou (1925) a F. Kleinschnitzovou (1929), archeoložku R. Vackovou (1930) a etnografku D. Stránskou (1932). Do roku 1939 neměla Univerzita Karlova ani jednu profesorku, i když v roce 1945 byla jmenována profesorkou M. Paulová s ex post s platností od roku 1939. V technických oborech se ženy uplatňovaly jen výjimečně, a to i přesto, že předválečné Československo patřilo k průmyslovým velmocím. Na ČVUT sice působilo několik asistentek, avšak žádná docentka ani profesorka. Mezi 700 členy Československé společnosti chemické bylo v roce 1930 jen devět žen. Na pražské lesnické fakultě až do roku 1930 nestudovaly ženy vůbec; prvních šest žen se zapsalo až v roce 1945 (Mikovcová 2004).

 

Byly to opět ženské organizace, jejichž prostřednictvím ženy-vysokoškolačky hájily své zájmy. Na Sdružení akademicky vzdělaných žen, založené již roku 1908, navázalo mnohem aktivnější Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (1922), v němž se angažovaly např. A. Honzáková a M. Horáková. Mezi nemnoho mužů, kteří feministická hnutí podporovali, patřili T. G. Masaryk a J. Heyrovský.

 

Stručné zhodnocení období

Zpětný pohled na toto období nám ukazuje, že proces, který na konci 19. století vyústil až k povolení studia ženám na vysokých školách, trval v českých zemích přibližně 70 let a ve srovnání s některými zeměmi, zejména USA a Švýcarskem, byl o desítky roků opožděn. Ovšem v rámci habsburské monarchie představovala hnutí českých ženy předvoj svou cílevědomostí a organizovaností. Hlavní rysy tohoto období byly následující:

  • Program českého národního obrození sice nevěnoval pozornost vyššímu vzdělávání žen, nicméně všeobecnou vzdělanost národa pokládal za důležitou a tím pootevřel cestu v omezené míře i ke vzdělání ženskému.
  • V ideologii národního obrození byla zakotvena rovnost národů, na ni mohla navázat idea rovnosti pohlaví, kterou však uznávala jen část vzdělané mužské populace.
  • Rozhodujícími faktory pro dosažení hlavního cíle - zakládání dívčích gymnázií a otevření vysokých škol ženám - bylo oživení spolkového a politického života ve druhé polovině 19. století, o které se mohlo opřít i „grassroots" hnutí českých žen vedené poměrně úzkým okruhem žen-intelektuálek, především literátek, popř. pedagožek, protože jiná intelektuální činnost nebyla ženám umožňována ani tolerována. Pro zdar ženských „grassroots" hnutí a pro nastolení a implementaci příslušné legislativy byla však nezbytná i podpora mužů-politiků a intelektuálů a zahraniční vzory.

 

V době předválečné ČSR nedošlo, zdá se, k výraznému pokroku ve společenském uplatnění vysokoškolsky vzdělaných žen. Ukazuje se, že společnost byla schopna tolerovat u žen-vysokoškolaček jen některá povolání, především učitelství, některé obory medicíny, farmacii, u právniček profesi notářek. „Úsilí absolventek vysokých škol o dosažení rovnoprávného přístupu do intelektuálních povolání bylo o to složitější, že společnost stále akceptovala genderové stereotypy.(...) Výdělečná činnost byla (...) považována za zbytečný luxus, který ženu odvádí od role matky, manželky a hospodyně." (Musilová 2000: 178-179) V době hospodářské krize v letech 1929-1933 se navíc ženy staly konkurentkami v boji o pracovní příležitosti. Zdá se však, že po skončení krize již česká společnost jakoby přivykala myšlence, že by ženy mohly pronikat na místa tradičně vyhrazená mužům. K takovému pokroku bezpochyby opět přispěly, jako v předešlém období, zahraniční vzory, ženské „grassroots" organizace a některé vůdčí ženské osobnosti, které byly také považovány za vzory jednání (role models). Po E. Krásnohorské vzpomeňme její moderní následovnice A. Masarykovou, lékařku A. Honzákovou, senátorku Fr. Plamínkovou, poslankyni M. Horákovou, již zmíněné vysokoškolské docentky a několik spisovatelek a umělkyň. Nelze podceňovat ani podporu některých významných mužů-intelektuálů, především T. G. Masaryka. Krátkodobý pozitivní vývoj však zarazila 2. světová válka a poté nástup komunismu.

 

 

Období komunismu

Období totality nebylo jednolité; v nejtužších dobách do roku 1956 končily ženy i na popravišti, mezi nimi M. Horáková. Archeoložka R. Vacková, druhá profesorka UK (jmenovaná roku 1947 s platností od roku 1941) byla vězněna za okupace a v politickém procesu v roce 1952 znovu odsouzena na 22 let těžkého žaláře, kde v nejbrutálnějších podmínkách přednášela svým spoluvězeňkyním. Pokud se zabýváme ženami-vědkyněmi v době totality, neměli bychom zapomínat ani na jejich politické postoje.[4] (Pousta 2002)

 

Uvolněnější atmosféra 60. let ústila do beznaděje normalizace. Podrobnější studie by zřejmě ukázaly, že každá z těchto etap se jinak projevila v tom, jak byly ženy ve vědě akceptovány, jak se prosazovaly na vedoucích postech nebo s jakými problémy se musely vyrovnávat. Zatímco současné postavení žen ve vědě je již mapováno, existuje pouze málo studií s údaji použitelnými pro objektivní hodnocení tohoto období. Proto budou úvahy o této složité době poněkud zjednodušené a patrně i zkreslené osobními zkušenostmi autorky.

 

Postavení žen ve vědě v období totality bylo výslednicí řady faktorů (viz Bádají ženy jinak?, 2002). Prvním z nich je samotná existence totalitního režimu, který sice navenek proklamoval tzv. rovnoprávnost, avšak ve skutečnosti pro rovné šance žen neudělal téměř nic, pouze zvyšoval jejich zaměstnanost v ekonomicky znevýhodněných odvětvích a k hospodářskému znevýhodnění přidal i politické. Genderové problémy za totality nepochybně existovaly, ovšem byly ignorovány, ba troufám si tvrdit, i zesměšňovány nebo tabuizovány.

 

Dalším faktorem byl předchozí historický vývoj (viz Bahenská 2005; Musilová 2002; Štrbáňová 2004; Štrbáňová, Stamhuis a Mojsejová 2004; a další literatura citovaná v těchto pracích). Ten se projevoval mj. v tom, že společnost tradičně akceptovala ženy v některých oblastech - v medicíně, učitelství, farmacii, humanitních vědách, v uměleckých profesích, ale z jiných, zejména z technických oborů, je nadále vytěsňovala. Nově se však ženy propracovávaly do přírodních věd. Ženy odcházely zejména na špatně placená a společensky podceňovaná místa učitelská a méně prestižní působiště v medicíně a v badatelském výzkumu. V některých profesích tak působilo i více žen než mužů, což byl úkaz hanlivě nazývaný „feminizací". „Feminizace" byla v očích veřejnosti nejen důvodem nižší úrovně oboru, ale přímo synonymem jeho degradace, přičemž příčina bývala zaměňována za důsledek[5]. Podíl žen na vedoucích pozicích byl nižší dokonce i v těch odvětvích, kde se počet vysokoškolsky vzdělaných žen vyrovnával počtu mužů. Můžeme tak usuzovat i podle toho, že ještě v roce 2005 na českých vysokých školách nejvíce žen zaujímalo pozice asistentek a odborných asistentek (cca 40 %), zatímco docentek bylo již pouze 20 % a profesorek 7 %, ačkoliv celkový podíl žen na počtu vědeckopedagogických pracovníků byl udáván jako třetinový (Kraťková, Motyková 2007). V období totality byla situace zřejmě obdobná nebo ještě horší, navíc umocněná ještě tou okolností, že na vedoucí místa se mohly dostat převážně jen členky KSČ.

 

Nízký počet žen byl nejzřetelnější v technických odvětvích tradičně pokládaných za doménu mužů (Masnerová, 2002). K tomu jeden příklad. První profesorkou na technických vysokých školách se stala až v roce 1954 J. Hamáčková v oboru chemie vody (Masnerová, bez vročení). Je potřebné dodat, že v době 20. a 30. let minulého století, kdy J. Hamáčková byla asistentkou na VŠCHT, byl tento obor zcela na pokraji zájmu, zatímco schopné chemiky přitahovala zejména různá odvětví anorganické a organické chemie, jejichž absolventi se uplatňovali na prestižních místech ve vývojových laboratořích nebo v průmyslu. Je proto pochopitelné, že když se v roce 1926 hledal chemik pro nově postavenou čistírnu odpadních vod v Praze-Bubenči, nebyl o toto místo mezi muži velký zájem, ale Hamáčková je přijala. Šlo tedy o typickou niku, do níž pronikla žena, aby nastartovala svou ojedinělou vědeckou kariéru v mladém oboru, kde neexistovala mužská konkurence. J. Hamáčková se stala jednou z uznávaných průkopnic technologie vody, což dokumentuje i skutečnost, že v letech 1957/59 byla jako první žena jmenována děkankou Fakulty chemické technologie paliv a vody VŠCHT. Přes nezpochybnitelné vědecké a pedagogické úspěchy však její jméno dosud chybí ve většině českých biografických slovníků, což je jeden z důvodů, proč jsou mnohé významné ženy veřejnosti (a to nejen české) zcela neznámé.

 

Pokud jde o ženy v dalších technických oborech, extrémní jsou čísla z oboru lesnictví, o kterém se mluví jen zřídkakdy. Ačkoli asi 10 % mezi studenty lesnictví tvořily ženy, pouze devět žen získalo v letech 1952-1989 v českých zemích titul kandidáta věd (Mikovcová 2004).

 

Významnou okolností, která ještě více snižovala možnost uplatnění žen na vedoucích místech, byla neexistence ženských občanských organizací, o které se ženy mohly opírat v dřívějších demokratičtějších obdobích země. Československý svaz žen byl jedinou ženskou organizací, kterou režim toleroval, jeho působení však bylo těsně svázáno s oficiální linií KSČ.

 

V letech 1952-1989 vedly ústavy ČSAV pouhé čtyři ženy. První ženy byly do Akademie zvoleny až v období Pražského jara v roce 1968 a do roku 1989 se jich členkami-korespondentkami stalo jedenáct a z nich akademičkami se staly čtyři. Připomeňme si, že mužů-akademiků a členů-korespondentů bylo do roku 1989 celkem 500. Zcela proti očekávání, pouze jediná akademička zastupovala humanitní vědy, všechny ostatní vynikly v přírodovědných a technických odvětvích (Barvíková a Martinovský 2004).

 

Jaká byla situace na samotných pracovištích? I když na první pohled bylo žen pracujících ve výzkumu velmi mnoho, a to i s kvalifikací kandidátek nebo doktorek věd, ve vedoucích pozicích se vyskytovaly jen výjimečně. Znevýhodňování žen ve výzkumu v dobách komunismu mělo však i méně nápadné, avšak účinné podoby, které se lišily na různých pracovištích. Muži na vedoucích místech (většinou členové a funkcionáři KSČ) se často obklopovali schopnými a výkonnými ženami, od kterých se očekávala produkce výsledků, ale které muže neohrožovaly v postupu. Nebylo výjimkou, že ženy měly na místech vědeckých pracovnic nejen nižší platy a nižší odměny než jejich mužští vrstevníci, ale i omezenou technickou pomoc, např. menší možnost využívat laboranty a sekretářky. Pravidlem bylo, že na své publikace připisovaly své nadřízené, a to i v případě, že se nadřízení na výzkumu přímo nepodíleli. Jako žena-vědecká pracovnice jsem nejednou slyšela od svých mužských kolegů, že muži jsou lépe vybaveni pro koncepční práci a ženy svým smyslem pro detail a svou pílí se hodí na rozpracování jejich myšlenek. Vzhledem k tomu, že badatelských míst bylo málo a že ženy byly navíc „handicapovány" i tím, že se staraly o děti, zpravidla přijímaly postavení, které se jim nabízelo (zejména pokud nebyly členkami strany), a ochotně vykonávaly každou práci, jen aby mohly zůstat v oboru, který měly rády.

 

I když ženy-matky-badatelky měly k dispozici poměrně hustou síť jeslí a školek, mohly je využívat pouze tehdy, pokud dávaly děti do těchto zařízení na celý den, protože většina pracovišť netolerovala zkrácenou nebo klouzavou pracovní dobu. Nepříznivě se hledělo i na odborné a vědecké pracovnice, které využívaly zákonem garantovanou možnost pečovat o nemocné děti. Péče o děti přitom patřila k nejčastějším přiznávaným důvodům diskriminace žen na vedoucích místech.

 

Je zjevné, že na tomto místě se již přesouvám na pole osobní zkušenosti, z níž uvádím několik epizod. Když jsem se vrátila v roce 1965 z roční postgraduální výzkumné stáže na americké Harvard Medical School, byla jsem jmenována (zatím bez dekretu) vedoucí laboratoře v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Už asi za dva měsíce byl jeden z pracovníků přesunut do jiné laboratoře, čímž se v mé laboratoři snížil počet lidí pod limit laboratorní jednotky a mé jmenování včetně příplatku za vedení tak ztratilo smysl. Navíc jsem měla dodatečně vrátit peníze za vedení, které mi byly údajně omylem ještě nějakou dobu vypláceny. Asi rok nato se přihodilo, že výsledky naší skupiny, která byla složena ze samých žen, si chtěli přisvojit naši nadřízení tím, že vynechali na připravované publikaci naše jména jako spoluautorek. Šlo přitom o výzkumnou práci připravovanou pro jedno specializované sympozium v Anglii, kterého se měli zúčastnit jen tito muži. Poté, co jsem se jménem všech členek pracovní skupiny důrazně ohradila, byla naše jména bez vysvětlení ke článku opět připsána a zrodila se tak jedna z našich později nejvíce citovaných prací. Jemný psychologický tlak vymezující ženám druhořadé místo na jinak přátelském oddělení se projevoval i v tom, že si skupina vedoucích mužů navzájem říkala „kluci" a ženy nazývala hromadným názvem „děvčata", ve smyslu „tak co, jak se máte, děvčata?" nebo „řekneme děvčatům, aby to udělaly". Bylo ovšem nemyslitelné, abychom my naše nadřízené oslovovaly „kluci". Na schůzích oddělení pak byly ženy-vědecké pracovnice titulovány „soudružko" a kolegové-muži „pane doktore". Úžas vyvolalo, když jsem se jednoho dne zeptala, proč ženy nejsou též oslovovány „paní doktorko". Má otázka mi proti mému očekávání nezpůsobila nepříjemnosti, naopak, muži na oddělení se začali ke svým kolegyním chovat korektněji. Tyto události vyvolaly i jistý zlom v mých osobních postojích. Začala jsem se zbavovat svých hluboce zakořeněných obav a nejistot a uvědomovat si, jak je důležité umět se postavit diskriminačním praktikám, které jsou někdy na pohled téměř neznatelné, přitom však velmi účinné (srov. také Havelková 2007).

 

Obdobnou politicky motivovanou zkušenost jsem učinila v době normalizace v ideologicky silně vyhraněném Ústavu československých a světových dějin ČSAV, kde se od žen, zvláště těch, které nebyly členkami KSČ, očekávala zvlášť intenzivní práce. V 80. letech u příležitosti jedné oslavy Mezinárodního dne žen (pro mne mimořádně traumatizujícího svátku) pronesl projev zástupce ředitele, „skalní" komunista, který zdůraznil, jak si váží přítomných žen, jež svou pílí vytvářejí skvělé zázemí mužům-vědcům pro jejich badatelskou práci. Jako jediná jsem se pak veřejně odvážila zeptat, jestli vzal v úvahu, že v ústavu jsou i četné vědecky erudované ženy, což mi vyneslo dlouholeté nepříjemnosti.

 

Nebylo by však spravedlivé, kdybychom tuto situaci žen-vědkyň v naší zemi za komunismu viděli izolovaně od postavení jejich kolegyň v demokratických zemích (srov. Havelková 2007). Existuje mnoho dokladů o tom, že i západní univerzity měly ještě v 60. letech velmi málo profesorek nebo univerzitních funkcionářek a že v mnohém se postavení tamních žen-vědeckých pracovnic nelišilo od naší zkušenosti. I zcela nedávná aféra z roku 2005 spojená s výroky tehdejšího prezidenta Harvardské univerzity Lawrence Summerse, který prohlásil, že vrozené dispozice brzdí lepší uplatnění žen v přírodních nebo v exaktních vědách, ukazuje na stále přetrvávající společenské předsudky, které nejsou spojeny s politickým zřízením. Ovšem v jednom vidím zásadní rozdíl. Feministické hnutí a hnutí za občanská práva v západních zemích zásadně změnily od 60. let postavení žen ve vědě, kdežto obdobná hnutí byla v komunistickém režimu nemyslitelná. Kromě drobných individuálních vzpour nemohly ženy v období totality svou situaci ovlivnit. Ostatně s dědictvím komunistického režimu se stále ještě potýkáme nejen v myslích a konání mužů, ale i žen v reálné každodenní praxi.

 

 

Literatura

„Bádají ženy jinak"? In: Pokorná, M. (ed.). Semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000-2001, Práce z dějin vědy 3, Praha, Arenga, 2002, s. 139-250.

Bahenská, M. 2005. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Libri/Slon: Praha.

Barvíková, H., Martinovský, M. 2004. „Memberships of Women in the Leading Learned Institutions in the 20th Century". In: Štrbáňová, S., Stamhuis, I. H., Mojsejová, K. (eds.). 2004. Women Scholars and Institutions, Proceedings of the International Conference (Prague, June 8-11, 2003). Studies in the history of sciences and humanities, 13 A, 13 B. Prague: Research Centre for the History of Sciences and Humanities, pp. 189-220. Tato práce obsahuje rozsáhlý seznam další literatury.

Havelková, H. 2007. „Transformace, která nikdy nezačala". S. in Linková, M.Transformace: gender, věda a společnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Kraťková, D., Motyková, J. 2007. „Ženy v terciárním školství v České republice." S. XY in Linková, M. Transformace: gender, věda a společnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Masnerová, J. 2002. „První studentky na pražské technice". In: Pokorná, M. (ed.). 2002. Semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000-2001, Práce z dějin vědy 3. Praha: Arenga, s. 181-187.

Masnerová, J. 2004. „Profesorka Julie Hamáčková, jedna z prvních absolventek ČVUT". Pražská technika: časopis českého vysokého učení technického 4, s. 49-50.

Mikovcová, A. 2004. „Phenomenon "Woman" at the Faculties of Forestry in the Czech Lands in the 20th Century". In: Štrbáňová, S., Stamhuis, I. H., Mojsejová, K. (eds.). 2004. Women Scholars and Institutions, Proceedings of the International Conference (Prague, June 8-11, 2003), Studies in the history of sciences and humanities, 13 A, 13 B. Prague: Research Centre for the History of Sciences and Humanities, pp. 509-534. Tato práce obsahuje rozsáhlý seznam další literatury.

Musilová, D. 2002. „Uplatnění absolventek vysokých škol v období první republiky". In: In: Pokorná, M. (ed.). 2002. Semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000-2001, Práce z dějin vědy 3. Praha: Arenga, s. 171-180.

Pousta, Z. 2002. „Ženy nebádají jinak!." In: Pokorná, M. (ed.). 2002. Semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000-2001, Práce z dějin vědy 3. Praha: Arenda, s. 163-170.

Svobodný, P. 2004. „Women Docents and Professors at Medical Faculties in Czechoslovakia, 1918-1939". In: Štrbáňová, S., Stamhuis, I. H., Mojsejová, K. (eds.). 2004. Women Scholars and Institutions, Proceedings of the International Conference (Prague, June 8-11, 2003). Studies in the history of sciences and humanities, 13 A, 13 B. Prague: Research Centre for the History of Sciences and Humanities, pp. 375-399. Tato práce obsahuje rozsáhlý seznam další literatury.

Štrbáňová, S., Stamhuis, I. H., Mojsejová, K. (eds.). 2004. Women Scholars and Institutions, Proceedings of the International Conference (Prague, June 8-11, 2003). Studies in the History of Sciences and Humanities, Vol. 13 A, 13 B. Prague: Research Centre for the History of Sciences and Humanities, 861pp.

Štrbáňová, S. 2004. „The Institutional Position of Czech Women in Bohemia 1860-1938". In: Štrbáňová, S., Stamhuis, I. H., Mojsejová, K. (eds.). 2004. Women Scholars and Institutions, Proceedings of the International Conference (Prague, June 8-11, 2003). Studies in the history of sciences and humanities, 13 A, 13 B. Prague: Research Centre for the History of Sciences and Humanities, pp. 69-97. Tato práce obsahuje rozsáhlý seznam další literatury.

 



[1] V některých pramenech je uveden rok 1863.

[2] Americký klub českých dam existuje dodnes. Přečkal dokonce i nacismus, ale roku 1948 byl komunistickou vládou zrušen. Obnoven byl v roce 1996.

[3] Prohlášení Československé republiky.

[4] R. Vacková se v době Pražského jara angažovala ve Spolku politických vězňů K231; za normalizace podepsala Chartu 77.

[5] Tato situace přetrvává dodnes. Cituji ze studie Kraťkové a Motykové (nepublikovaný materiál): „Ženy se soustřeďují v oborech, jako jsou společenské vědy, pedagogika, medicína, biologie a této segregaci odpovídá i rozdílné platové ohodnocení. Obory, kde je více žen, jsou považovány za méně hodnotné či méně náročné než ty, kde převažují muži. Obory, kde pracuje minimálně žen a jsou orientovány silně teoreticky (jako například teoretická fyzika), mají vysoký status."