Řešení otázky rovných příležitostí ve výzkumu a vývoji v ČR po roce 1989 vzniká na průsečíku evropských politik a kritických feministických přístupů, které rozvíjí Národní kontaktní centrum - ženy a věda (NKC-ŽV)[1]. Jde tedy o křížení dvou přístupů či diskursů, které se v mnohém doplňují, v jiných aspektech ale kladou důraz na odlišný přístup, zdůrazňují jiné hodnoty a východiska.

 

Debatu o postavení žen ve vědě odstartovaly feministické aktivity v 70. letech minulého století, které si kladly otázky nejen po nízkém zastoupení žen ve vědě, zejména na vysokých rozhodovacích pozicích, ale i otázky týkající se tvorby znalosti. Nešlo tedy pouze o to, proč je stále tak málo žen ve vědě, přestože počty studentek na VŠ a v doktorských programech rostou. Šlo i o otázky, které se zaměřovaly na zkoumání toho, jaký typ znalosti se vytváří, jaké v sobě nese (genderové) předsudky, z jaké pozice vlastně výzkumníci „mluví", když předkládají své teorie, a jaký dopad mají tyto teorie na život společnosti. Tázaly se tedy na povahu znalosti, která je předkládána jako objektivní a nezaujatá. Přístupy rozvíjené v rámci postkoloniálních a feministických studií se například zaměřovaly na to, jakým způsobem byla věda komplicitní s dominantními rasistickými nebo misogynními teoriemi, které propagovaly dominantní postavení bílých západních mužů na úkor jiných ras, žen a kultur. Mění se tak přístup k povaze znalosti, dochází k redefinici objektivity vědeckého poznání, vztahu mezi výzkumníkem a zkoumaným, důraz se klade na reflexivitu výzkumné praxe. Z toho, co dříve vysvětlovalo, se stává to, co musí být vysvětleno.[2] Kritické teorie rozvíjené v rámci různých proudů ale nezasahovaly patra vědní politiky.

 

Na politické agendy evropského výzkumu a vývoje se otázka postavení žen ve vědě dostává až v průběhu 90. let jako výsledek tlaku západoevropských organizací žen ve vědě. Téma na konci 90. let začala podporovat tehdejší komisařka pro výzkum a technologie Edith Cresson a postupně došlo k ustavení sekce Ženy a věda (Women and Science) v rámci Direktorátu pro výzkum a technologie Evropské komise (od 7. rámcového programu Scientific Culture and Gender Issues, což také naznačuje posun ve vnímání problematiky postavení žen ve vědě směrem k širšímu zarámování této problematiky z hlediska vědní kultury jako sociálního procesu). Od svého počátku se aktivity Evropské komise (EK) na podporu žen ve vědě orientovaly třemi základními směry: věda s ženami, věda pro ženy a věda o ženách. Tento trojí důraz tak pokrýval různé aspekty dané problematiky: a) početní zastoupení žen ve výzkumu; b) specifické potřeby ženské populace (např. výzkum rakoviny prsu byl dlouhá léta podfinancován na úkor výzkumu rakoviny prostaty a klinické testy bývaly prováděny pouze na mužských populacích, aplikovány ale byly na muže a ženy); c) vědou předkládaný obraz o vztazích mužů a žen - zda východiska, na kterých stojí, otázky, jež si klade, a interpretace, které předkládá, pouze nekopírují a nereprodukují dichotomní a v mnohém diskriminační pohled na role mužů a žen ve společnosti.

 

Sekce Ženy a věda se však v průběhu své existence musela potýkat s nezájmem na úrovni EK a jejích reprezentantů i na úrovni vlád členských a asociovaných zemí. Zahrnutí genderové dimenze do 6. rámcového programu pro roky 2002-2006 si vyžádalo soustředěný tlak celé sekce a aktivizaci dalších aktérů (např. Helsinské skupiny pro ženy ve vědě[3] a evropských ženských sítí ve vědě). Vzhledem k tomu, že EK nevěnovala dostatek pozornosti tomu, aby výzkumná komunita pochopila důležitost tohoto kroku a jeho potenciální přínos ke kvalitě výzkumu, byl požadavek na zahrnutí genderové dimenze pro 7. rámcový program zrušen s odůvodněním, že se výzkumná komunita necítila „pohodlně"[4] a bude aplikován pouze tam, kde je to relevantní. Přitom tento typ výzkumu ukazuje důležitost genderové optiky pro výzkum v oblasti biomedicínckého a sociálně-vědního výzkumu, výzkumu bezpečnosti a potravin, životního prostředí a dalších oblastí.

 

Z hlediska prosazování rovnosti žen a mužů ve vědě se tak nadále klade větší důraz na otázku postavení žen pracujících ve výzkumu a vývoji. Tato problematika ovšem na své trati legislativní a politickou mašinérií ztratila svůj feministický nebo rovnopříležitostní náboj a dnes je možné z policy dokumentů vyčíst zejména důraz na ekonomické aspekty vyššího zastoupení žen ve výzkumu. Aktivity na podporu účasti žen ve vědě jsou tak většinou rámovány ekonomickými imperativy Lisabonské strategie, nutnosti přitáhnout a udržet mladé lidi a ženy zvlášť ve vědě a ekonomickým rozvojem národních ekonomik v Evropě. Tyto dokumenty a reprezentanti EU odpovědní za vědu, technologie a inovace nezdůrazňují rovnost, ale ekonomický profit. Přitom - z hlediska tradičního obrazu výzkumu jako objektivního a nestranného nástroje poznání, kde se cení individuální talent, kreativita a osobní zapálení - jde o hodnotu, které by pozornost věnována být měla.

 

Je nepopiratelné, že se věci mění: určité prostředky jsou alokovány na řešení genderových nerovností ve vědě na úrovni EU[5] i národních vlád[6], ale děje se tak z pozic, které pouze upevňují stávající nastavení a požadavky na výzkumnou kariéru, ale neotvírají prostor pro nové promýšlení toho, jak bychom o vědě mohli uvažovat. Například z hlediska harmonizace vědecké kariéry a rodiny programy a projekty nevedou k tématice toho, že - jak argumentuje Hana Havelková v první kapitole této zprávy - rozdělení soukromé a veřejné sféry, a tím rolí mužů a žen, je výsledkem historických ekonomicko-sociálních procesů, které měly negativní dopad na to, jaké sféry, role a prožitky jsou přístupné mužům a ženám. Naopak, veškeré snahy vedou k tomu udělat z žen muže, tj. umožnit jim chovat se ve výzkumu, tak jak to bylo dosud možné pro muže (dlouhá pracovní doba umožněná např. firemními školkami, rychlý návrat po rodičovské dovolené a finanční příspěvek na péči o dítě). Pozornost ale není věnována tomu, jakým způsobem by mohli muži-vědci nově promýšlet a prožívat svoji otcovskou a partnerskou roli, jakým způsobem řešit nerovnou dělbu práce v rodině atd. V důsledku dochází k tomu, že systém dvojí směny je zachován pouze s tím rozdílem, že se hledají prostředky, jak druhou směnu pro ženy ulehčit.

 

Dalším příkladem je obrovský důraz kladený ve všech policy dokumentech na nutnost zvýšit přitažlivost technických a přírodních věd pro mladé lidi, specificky pro ženy, které v nich jsou tradičně zastoupeny v malých počtech. Vyvíjí se různé aktivity, jak vědu zpopularizovat a učinit přitažlivější. Nejsou již ale financovány studie, které by zkoumaly, proč jsou pro mladé lidi přitažlivější sociálně-vědní a humanitní obory (kromě obvyklého povzdechu, že si mladí lidé myslí, že přírodní a technické vědy jsou těžké a náročné). Nemůže to být třeba výsledek toho, jakým způsobem bylo vědecké poznání využíváno a zneužíváno v 20. století a důsledek nejasností kolem toho, kam dnes výzkum vede bez toho, že by se vedly smysluplné celospolečenské debaty např. na téma etiky a výzkumu kmenových buněk atd. (tj. na témata, která se bytostně dotýkají našich představ o tom, kdo jsme, co je naše tělo, jakým způsobem se budeme reprodukovat atd.). A proč je vlastně problém, že si mladí lidé osvojují raději kritické myšlení, které jim nabízí sociálně-vědní a humanitní obory? Copak jde opravdu pouze o to vyprodukovat ve školách pracovní sílu pro podnikatelskou a soukromě-výzkumnou sféru?

 

Pokud pomineme prvorepublikový ženský aktivismus, začala se problematika postavení žen ve vědě v České republice řešit až kolem roku 2000.[7] Lze argumentovat, že klíčovou roli sehrála právě Evropské unie. Na samém sklonku roku 1999 za finského předsednictví totiž byla ustavena již uvedená Helsinská skupina pro ženy ve vědě (HG), a protože ČR byla asociovanou zemí 6. rámcového programu, byla vyzvána ke jmenování zástupců i ona. Proto, aby ČR byla schopná dostát svým závazkům vůči HG, došlo v roce 2000 k ustavení Pracovní skupiny pro ženy ve vědě[8] a následně Národního kontaktního centra - ženy a věda (NKC-ŽV) v roce 2001. Na počátku šlo o aktivity spíše reaktivní - na popud HG byly vypracovány dvě zprávy PhDr. Hanou Havelkovou, PhD. a PhDr. Marií Čermákovou. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistovaly sítě žen ve vědě nebo jakékoli náznaky aktivismu v této oblasti, bylo ale na druhou stranu otevřené pole pro to ustavit, jakým způsobem otázky genderové rovnosti ve vědě uchopit a tematizovat.

 

NKC-ŽV[9] od počátku považovalo za důležité rámovat problematiku postavení žen ve vědě ve dvou liniích, které korespondují i s přístupem sekce Ženy a věda: jako otázku postavení žen ve vědě a jako otázku genderově podmíněných procesů produkce znalosti. Na mezinárodním poli se NKC-ŽV etablovalo poměrně snadno a záhy. Zapojilo se do aktivit podobně orientovaných organizací, navázalo s nimi kontakty, v roce 2003 uspořádalo spolu s Evropskou komisí workshop o mladých lidech ve vědě v rámci projektu Enwise a začalo se účastnit projektů 6. rámcového programu jako partnerská země a jako koordinátor.[10] Prostřednictvím členství v poradních komisích a výborech EK se také účastní debat o směřování evropského výzkumu z hlediska genderové rovnosti nebo vykazatelnosti vědy.[11] To nám poskytuje vhled do toho, jakým způsobem je politicky přijatelné otázky postavení žen ve vědě na politické úrovni tematizovat a jaké jsou dominantní diskursy, které k prosazování rovnosti ve vědě slouží. Nutno dodat, že jsme k nim v mnoha ohledech kritické proto, že často zdůrazňují právě jen ekonomické souvislosti a nejde již tolik o rovnost a budování demokratičnosti vědy. Členství v poradních orgánech nám také umožňuje poukazovat na provázanosti mezi otázkami genderové rovnosti a dalších oblastí týkajících se vykazatelnosti vědy, vládnutí a rozhodovacích procesů nebo otázek spojených s „dialogem" či „dvousměrnou komunikací" mezi vědou a společností a jejich mocenskými aspekty.

 

Na domácím poli byla situace o poznání složitější. Možná proto, že na mezinárodní scéně jsme vstoupily do vlaku, který se pomalu rozjížděl, a debat a programů jsme se mohly účastnit od počátku. Nutno také podotknout, že v žádné další nově přistupující zemi nebyl podobný projekt jako NKC-ŽV ustaven, a tak jsme byly dlouhou dobu jedinou partnerskou organizací se zázemím, na kterou se mohly zahraniční kolegyně obracet. V ČR ale toto téma není vlastně dodnes vnímané jako zásadně důležité. Jde o luxus, který si nemůžeme dovolit - otázka stále stojí, zda financovat např. výzkumné biotechnologické centrum nebo aktivity na podporu žen ve vědě.[12] Přitom je zřejmé, že jde o politické rozhodnutí této problematice pozornost věnovat - svým způsobem jde o stejně politické rozhodnutí jako zda se zabývat otázkou nedostatečného počtu mladých lidí ve vědě, podporou evropské mobility ve výzkumu, podporou malých a středních podniků ve výzkumu nebo tématem společensky odpovědné vědy, která je otevřená diskusím s občanskou společností.

 

Snažíme se proto orientovat naše aktivity tak, aby se téma prosadilo na politickou agendu a zároveň aby se stalo relevantním tématem pro samotné ženy-vědkyně i výzkumné instituce. Rozvíjíme různé projekty, které mají za cíl ozřejmit genderové aspekty dané problematiky (např. harmonizace vědecké kariéry a rodiny, mobilita mladých vědeckých pracovníků a pracovnic, vzdělávací a kariérní dráhy atd. v projektu Žena měsíce a Talentky), rozvinout na tato témata diskusi (např. prostřednictvím newsLetteru, webových stránek, publikací nebo na konferencích a workshopech) a tímto způsobem, prostřednictvím doporučení, téma představovat odpovědným aktérům výzkumu a vývoje (MŠMT, Rada pro výzkum a vývoj, Česká konference rektorů, AV ČR, grantové agentury a další). Zároveň se účastníme výzkumných projektů, které se týkají témat spojených s produkcí znalosti a postavením žen ve vědě. To nám poskytuje další vhledy do fungování výzkumných institucí, rozhodovacích strategií mladých žen a mužů a očekávání (jak ze strany institucí, tak ze strany výzkumníků a výzkumnic samých). Výsledky výzkumů tak přispívají k tomu, jaké konkrétní aktivity se snažíme prosadit.

 

Komunikace s výzkumnou komunitou, zejména s ženami-badatelkami, je z hlediska NKC-ŽV zásadní. Na rozdíl od západních zemí, kde má ženský aktivismus ve vědě už třicetiletou historii a ženské organizace se aktivně účastní prosazování rovných práv žen ve vědě, ČR tuto historii nemá a neexistuje zde ani ženská síť s volenými zástupkyněmi a rozhodovací strukturou. V tomto ohledu NKC-ŽV funguje jako určitý mluvčí[13], který zastupuje zájmy českých vědkyň - a právě proto je tak nesmírně důležitá zpětná vazba a informace o tom, zda to, co prosazujeme, je relevantní z hlediska výzkumného života vědkyň.

 

V České republice se téma postavení žen ve vědě nebo genderových aspektů produkce znalosti pomalu stává tématem, které není možné jen tak šmahem smést ze stolu jako nerelevantní. Je ovšem nadále nutné vyjednávat, jaká témata a oblasti budou zohledněny, kde jsou hranice toho, co jsou státní správa a vědecké instituce ochotné přijmout a prosazovat a s jakými nároky se ještě identifikují samotné badatelky. Svým způsobem ale musí být téma rovnosti na politickou agendu stále pašováno. Jak na evropské, tak i domácí politické scéně je obtížné prosazovat rovnost a nárok na stejná práva mužů a žen ve výzkumu. Otázky rovných příležitostí se proto schovávají za nutnost hledat prostředky pro ekonomický rozvoj společnosti. Jako by to, že žijeme ve společnosti, kde se od žen a mužů očekávají odlišné věci, že to má dopad na předpokládané vlastnosti a hlavně schopnosti obou pohlaví, bylo tabu nebo spíše něco, co bychom raději měli nechat být, protože to dlouho fungovalo. Hledají se proto cesty, jak „to něco" nechat být a zároveň určitým způsobem dostát nárokům, které ženy v různých oblastech, včetně vědy, vznášejí z hlediska svých práv. Z našeho hlediska v NKC-ŽV je však důležité vytvářet impulsy i pro nové promýšlení celého nastavení genderového pořádku a s tím spjatou organizaci výzkumu. Nejde nám jen o to, aby se ženy mohly více účastnit výzkumu a rozhodovat o něm v rámci stávajícího statu quo, ale podporovat i debaty o tom, jakou vědu, jakými metodami, s jakými aktéry, pro koho a s jakým cílem budeme rozvíjet.

 

Literatura

Alcoff, L. 1991. "The problem of speaking for others". Cultural Critique (Winter), pp. 5-32.

Latour, B. 1995. „The "Pédofil" of Boa Vista: A photo-philosophical montage". Common Knowledge, 4, 1, 144-87

Latour, B. a S. Woolgar. 1979. Laboratory Life: the Social Construction of Scientific Facts, Sage":Los Angeles.

Latour B. 1987. Science in Action: How to Follow Scientists and Engineers Through Society. Open University Press: Milton Keynes.

Linková, M. 2004. „Co si neuděláš, to nemáš aneb ženský aktivismus, gender a znalost". S. 143-164. In: Hašková, H., Křížková, A., Linková, M. (eds.). Mnohohlasem: vyjednávání ženských prostorů po roce 1989. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

 


[1] NKC-ŽV bylo založeno v roce 2001. Jde o projekt Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i. financovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci programu EUPRO na podporu mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji (OK 457 a 1P OK 459).

[2] Tento „obrácený" postup propagují mnohé kritické proudy, pravděpodobně nejvíc artikulovaně tak činí sociální studia vědy (viz Latour 1995, Latour a Woogar 1979, Latour 1987). Z hlediska našeho tématu není tedy relevantní např. otázka, proč ženy nemají technické nebo logické myšlení, ale to, které historické procesy způsobily, že o ženách tímto způsobem uvažujeme.

[3] Jde o poradní orgán EK pro otázky genderové rovnosti ve výzkumu a vývoji, které sestává ze zástupkyň a zástupců národních vlád a genderových expertek.

[4] „The scientific community did not feel comfortable". Komisař pro výzkum Janez Potočnik na konferenci Re-searching Women in Science and Technology v květnu 2006 ve Vídni v odpovědi na dotaz z pléna, proč byla genderová dimenze zrušena pro 7. RP.

[5] Relevantní dokumenty a studie na úrovni EU najdete na http://www.cec-wys.org/html/index.php?s1=1&s2=8&s3=1&s4=1&lng=13.

[6] Přehled státních aktivit na podporu žen a dívek ve vědě v Evropě najdete na adrese http://www.cec-wys.org/html/index.php?s1=1&s2=8&s3=4&lng=13.

[7] Pro detailní přehled aktivismu v oblasti výzkumu a vývoje viz Linková 2004 a kapitola Soni Štrbáňové v této zprávě.

[8] Pracovní skupina byla jmenována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a sdružuje zástupkyně akademického, vysokoškolského a průmyslového výzkumu, genderové expertky, zástupkyni Technologického centra, Českého statistického úřadu a pracovnici odpovědnou za rovnost příležitostí na MŠMT a členky HG.

[9] Koordinátorkou NKC-ŽV jsem od počátku jeho ustavení v roce 2001, a tak následující text bude reflektovat moji zkušenost a zkušenost mých kolegyň s prosazováním otázek spojených s genderovou rovností ve vědě v ČR.

[10] Šlo o projekty Datamwosci (2003-2004), CEC-WYS (2004-2007), KNOWING (2006-2008) a WS Debate (2006-2008).

[11] Steering Committee for the Study of Women's Networks (2004-2005], Science in Society Expert Advisory Group (od 2006), Helsinská skupina pro ženy ve vědě (od 2007).

[12] Vyplynulo to z výzkumu, který jsme v rámci projektu Central European Centre for Women and Youth in Science (CEC-WYS, 6. RP, 2004-2007) prováděli v letech 2005-2006.

[13] K problému mluvení jménem někoho nebo za někoho viz např. Alcoff 1991-1992.