"Když končilo druhé období mého předsednictví Akademie věd, v nejedné debatě a rozprávění při kávě kolegové naznačovali, že by bylo nejen správné, ale i velmi žádoucí zachytit klíčové události, jež provázely přechod Československé akademie věd (ČSAV) na Akademii věd České republiky (AV ČR). Někteří na mne významně hleděli. Ono to ovšem tak prosté, jak se to některým jevilo, nebylo a ani být nemohlo. Doklady ze sekretariátu předsedy, jež byly předány Archivu AV ČR, byly uloženy ve více než 200 pořadačích a celkem šlo o asi 25 000 dokladů. Přirozeně naprostá většina je při pohledu s odstupem nedůležitá. Vybrat spravedlivě klíčové události není však lehké. A navíc, pokud jde o zdroje, zatížen skautskou minulostí jsem vedl (jsme vedli) po desetiletí různé „protokoly" o běhu života. A tak přiznávám, že se už chvíli vtírala myšlenka složit účty, účty spjaté s půlstoletím práce ve výzkumu. To půlstoletí se většinou odehrávalo v dobách svízelných a politicky neblahých. Rozmanité dokumenty, jež to dokládají, by snad neměly zcela zapadnout. I když, i když, ... koho to zajímá? Nač je to dobré? Pro současnou a příští generaci je totiž doba nacistické okupace, komunistický puč r. 1948 a padesátá léta minulého století tak vzdálená a cizí, jako pro mne byl v době mé mladosti prusko-rakouský střet z roku 1866. Běda!

Paní Růžena Žohová, paní Božena Šléglová a moje žena Milena velice dbaly a dbají na to, aby nedocházelo (k neúmyslnému ovšem) zkreslování „dějin". Bez jejich ohromného nasazení jsem už léta mohl být v hezkém slova smyslu jakýmsi povalečem. Sám vycházím ze vzpomínek, jež jsou dosud (2005) velmi, velmi živé, z poznámek v diářích, z pracovních deníků (formát A5, celkem 26), z jakýchsi protokolů spjatých s chemií a s přednáškovou činností (sešity formátu A4, celkem 43), z rodinných „kronik" s fotografiemi a četnými doklady o aktivitách všeho druhu a z knih hostů v Praze a Županovicích.

Od prvého semestru studia na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) jsme byli vedeni k tomu, abychom o veškeré laboratorní práci vedli řádný protokol. Protokol vedený tak, aby nebyly nejmenší pochyby o časové ose, a psaný tak, aby mu i po letech rozuměl kvalifikovaný čtenář. Moje poznámky byly vedeny v tomto duchu, aniž by mě po desetiletí napadlo těchto poznámek na závěr využít. Odtud název „Laboratorní deník". Podtitul „Zač jsem bojovali" vyžaduje doznání. Není totiž můj. Američané natočili sérii filmových dokumentů z doby druhé světové války. Prvý a druhý díl seriálu tohoto jména byl promítán v Československu v r. 1947, další díly už komunisté nepřipustili. Ten seriál mi velice imponoval, a tak jsem na jeho název nikdy nezapomněl. Většina života mých vrstevníků se odehrávala bez války, přesto byla spojena s mnoha utkáními. Ta začala už před nacistickou okupací a pokračují i po pádu komunistické diktatury. V současnosti už nejde o přímá či skrytá utkání s brutální mocí, ale o úsilí nenechat padnout jisté rysy civilizace (např. utkání se „zlatokopy"), nepřipustit pád racionality (např. utkání se šarlatány a homeopaty) a o vytváření náležitých podmínek pro posilování vzdělanosti a kultury (její vědecké i umělecké složky). Nehrozí už vězení (či dokonce ztráta života), avšak kus udatnosti a mnoho houževnatosti to vyžaduje dosud."

Z úvodní poznámky autorů.