„Na světě je však stále více dostudovaných biologů, filosofů a matematiků. Počet míst, kde by se mohli uchytit, je omezen (a také kvalita uchazečů nejde s množstvím ruku v ruce), mnozí z nich se proto uchylují také do oblastí různých rozhraní, často bizarních, a odtud hlásají, že budují „novou" biologii, spiritualitu, filosofii či co. Často jsou líní vůbec studovat „staré" nauky a nabubřele šmahem zahazují veškerou kulturní historii lidstva, protože oni konečně přišli na to, jak se to se světem má. Uchylují se k pseudofilosofujícímu způsobu psaní, povrchnímu a nic neříkajícím: slova, slova, slova ... Zde Čapkova slova jsou na místě. Setkal jsem se s tímto jevem krátce po příchodu na CTS, když jsem se zavrtal do hermeneutiky živého. Postěžoval jsem si kolegovi: „Mám deset článků, devět z nich je patrně póvl a jeden dobrý, ale já je musím přečíst všechny, a při troše nepozornosti stejně nepoznám ten jeden." (Bohužel tři měsíce pak se mnou nemluvil, vztáhl to bůhvíproč na sebe.) Pozoruji to také na konferencích, kde záplava nic neříkajících referátů diskredituje samu myšlenku. Jsme zdvořilí, nikoho neposíláme k čertu s planým žvaněním a může to dopadnout špatně - pro všechny.

Tuto situaci skvěle odhalila tzv. Sokalova aféra v roce 1996. Vyjímám z komentáře I. M. Havla (1996): „Její původce, profesor fyziky na Newyorské univerzitě Alan D. Sokal, považuje svůj čin za experiment s výchovným účinkem. Co učinil: znechucen vágností, frázovitostí a libovolností odborných textů, produkovaných postmoderně, poststrukturalisticky a feministicky orientovanými humanitními autory (hlásícími se k akademické levici stejně jako on, což ho zvláště hnětlo), rozhodl se Sokal napsat parodii na jejich způsob psaní. Vytvořil rozsáhlou směsici (správných) tvrzení ze současné fyziky (jako je kvantová teorie gravitace), citátů z oněch postmoderních autorů, zkratkovitých přenosů z jedné oblasti do druhé a zpět, záměn doslovných za metaforické významy a jiných ´pravd, polopravd, čtvrtpravd, nepravd a syntakticky správných vět bez jakéhokoliv smyslu´(jak o tom sám později napsal) a výsledek poslal domovskému časopisu oněch postmodernistů, aby jim dal za vyučenou. Ti, možná oslněni seriózně působícím článkem profesora fyziky ze seriózní univerzity, možná zmámeni jeho postmoderně se tvářícími a pro ně lákavými závěry (pravda neexistuje, objektivní realita existuje, vše, čím se zabývá věda - i fyzika - jsou čistě jen společenské a jazykové konstrukce, věda by měla být ´konkrétním nástrojem progresivní politické praxe´ atd.), to uveřejnili. Na to ovšem Sokal čekal a vzápětí prozradil v jiném podobném časopise, že to byl podvrh, záměrná snaha oslnit, zmámit a demonstrovat jejich lajdácký přístup k věci."

Ne že by oficiální experimentální biologie také neprodukovala záplavu zbytečných prací. Už před čtvrtstoletím Jan Klein varoval před tímto trendem v pozoruhodném článku (česky 1998): konstatuje, že vědci jsou vybíráni podle své schopnosti řešit nastolené problémy, nikoliv aktivně je vyhledávat. Shrnuje: „Vědci jsou vybíráni podle jedné zvláštní formy inteligence - schopnosti řešit zadané problémy. Tato schopnost nepostačuje k tomu, aby povstaly vskutku veliké postavy - vede jen k průměrným vědcům. Veliký vědec musí také umět důležité problémy vyhledávat a nalézat, a podle této schopnosti nejsme ani vybíráni, ani hodnoceni. V čele některých vědeckých oborů stojí elita, která je dobrá co do řešení, ale průměrná co do vyhledávání toho, co je vskutku důležité. Výsledkem tohoto stavu je průměrná věda. Znakem průměrnosti je zabývání se trivialitami, nejasné kontury, pomalý postup vpřed, nedostatek kritické výměny názorů a podléhání módním trendům. Prvním krokem k nápravě tohoto stavu musí být debata o tom, kde se nalézáme, z čeho jsme vyšli a kam se ubíráme. Snad jednoho dne nová generace nahradí vládu průměrnosti vládou velikosti."

Z úvodu autora.