Na zvulgarizovaném výroku, že „ze všech zvířat je nejzajímavější člověk", je pochopitelně mnoho pravdy. Lidé rozhodně nejsou „živočišný druh jako každý jiný", už proto ne, že řekněme sysli se pravděpodobně netážou po syslí přirozenosti a místě sysla ve světě, a pokud snad ano, nemáme, jak bychom se to dověděli. Knihy a přednášky na toto téma rozhodně neprodukují. Ač je člověk oproti jiným druhům mimořádně komplikovaný, ambivalentní, ošemetný a zašmodrchaný, z dobře pochopitelných důvodů nás zajímá z celé živé přírody nejvíc. Ta mimolidská je nám v podstatě hlavně zrcadlem, v němž se v přejinačené formě pokoušíme zahlédnout sebe sama: jak vzniká nenávist, pochopíme lépe pozorováním divokých hus či gepardů než sebe samého a svého souseda. Etikové se často ptají biologů, jaká že je vlastně lidská přirozenost, ale netuší, že odpověď, kterou dostanou, je ovlivněna projekcí společenské struktury a funkce do přírody, tzv. sociomorfním modelováním - proto se vždy ukáže, že lidská duše tenduje od přirozenosti ke křesťanství, konkurenci, komunismu, rasové čistotě, informační válce, atd., podle toho, co je právě ve společnosti v kurzu. Poznání je, že živá příroda nám slouží hlavně jako zrcadlo, ve kterém se chceme sami ve svém momentálním stádiu najít, je sice nepovzbudivé, ale nemělo by nám nechat usilování o poznání živé přírody zhořknout - jen si nesmíme myslet, že poslední pravdu o světě už hltáme po lžících právě teď.
„Text je poněkud etnocentricky zaměřen na dějiny biologických disciplín v evropském kulturním okruhu, což koneckonců odpovídá původu čtenářů. Rovněž je větší pozornost věnována evropské „kontinentální" tradici, k níž česká biologie od svých počátků patřila a jejíž kvality a myšlenková východiska byly překryty jednoznačnou dominancí angloamerické větve biologických koncepcí v posledních desetiletích (přes všechny deklarace o ryzí nadnárodnosti vědy je toto východisko klamné - existují výrazné vědecké tradice národů či kulturních okruhů, už strukturou jazyka, v němž je nauka provozována a prezentována). Tento historický přehled končí zhruba rokem 1950, a to ze dvou důvodů. Jednak zná každý pracovník novější dějiny svého užšího oboru, jednak je historická distance příliš malá, aby bylo možno rozlišit, který počin byl významný a který pouze všedně rutinní (cílem této práce je ostatně spíše připomenout skutečnosti ohrožené zapomněním, a nikoli ty obecně známé). Navíc dnes pracuje ve světě více biologů než v průběhu celých dosavadních dějin dohromady, ale doba potřebná k fruktifikaci je zatím příliš krátká, máme-li jejich činy zvážit takříkajíc „po ovoci". V současnosti má náš čtenář pro doby od počátku novověku do přelomu 19. a 20. století k dispozici nesrovnatelně detailnější a obsáhlejší Rádlovo (2006) dílo v českém překladu s komentáři. Důvod reedice tohoto stručného textu, vzniklého původně v polovině devadesátých let jako skriptum k mé přednášce „Dějiny biologie", je právě a jen umožnění četby „kondenzované" podoby historie biologických disciplín pro ty, jimž se nedostává času, popřípadě sil prokousat se osmi sty stranami Rádlova textu či kteří by chtěli vidět „drama biologie" i z poněkud jiného úhlu pohledu, než je jeho (vzhledem k tomu, že se jedná o učební text, jsou zde vynechány i literární odkazy k jednotlivým poznatkům, které by činily text zcela nepřehledným, naopak připojuji na rozdíl od jiných částí tohoto svazku i český překlad k názvům historických biologických publikací pro snazší přehled čtenáře-začátečníka)."
Z úvodu autora