„Nemělo by se nikdy zapomenout, že jen málo z těch, kteří nosili uniformy, se považovalo za vojáky. To jen tlak historických událostí je vehnal do nezáviděníhodné absurdní frašky té doby a učinil z nich válečníky. I oni byli „obyčejní lidé." Někdy se říká, že o druhé světové válce již bylo napsáno až příliš mnoho knih. Přesto jsou dosud neznámé lidské příběhy z tohoto období tak neobyčejné, že považuji za čest, že jsem se mohl podílet na jejich zaznamenání a zasadit je do kontextu jedné z nejvýznamnějších událostí dvacátého století."

Možná že právě pozornost, kterou Max Hastings věnuje konkrétním životním příběhům vojáků, zajistila jeho knize Armageddon takový úspěch, i když autor samozřejmě líčí především všechny významné vojenské a politické události. Právě propojením oněch „velkých", z učebnic známých dějin s perspektivou obyčejných, z pohledu historie anonymních účastníků se mu podařilo vytvořit neobyčejně plastický a v mnoha pasážích doslova strhující obraz posledního období druhé světové války, od srpna 1944 do května 1945.

Dnes, s odstupem více než šedesáti let, zůstala v obecném povědomí jen jména několika generálů a těch nejkrvavějších bitev, několik významných dat, hrůzné názvy německých koncentračních táborů... Max Hastings ale čtenářům připomíná to, co si dnes už málokdo uvědomuje, že totiž velká část Evropy byla tehdy na dlouhou dobu proměněna v bojiště, stala se územím rozrytým zákopy a krátery po bombách, a na tomto území se dlouhé měsíce takřka stále pod širým nebem pohybovaly, žily, trpěly a umíraly miliony vyčerpaných lidí.

„V roce 1945 se na půdě Německa střetly kultury národů, jejichž zkušenosti z druhé světové války se nesmírně lišily. To, co za války dělali Sověti a Němci a co se dělo jim, si Američané ani Britové nedokázali představit. Mezi světem západních spojenců obývaným lidmi, kteří se neustále snažili jednat umírněně a zdrženlivě, a východním světem, kde na obou stranách převládaly pudy a vášně, byla obrovská propast. Přestože někteří jedinci v Eisenhowerově armádě velmi trpěli, pro většinu vojáků to byla válka jako každá jiná. Bitva o Arnhem se například popisuje jako hrdinská epopej. Přesto se celá bojová zkušenost mnoha britských vojáků vtěsnala do několika dnů. Na straně spojenců zemřely necelé tři tisíce mužů. Kapitán lord Carrington, jeden z britských veteránů bojů v severozápadní Evropě, vzpomíná se značným dojetím na svou službu u granátnického gardového tankového pluku. „Byli jsme spolu dlouho. Možná vypadá divně, že to říkám, ale bylo to pro nás moc šťastné období. Byli jsme mladí a měli jsme rádi dobrodružství. Vítězili jsme. Měli jsme kolem sebe jenom přátele. Byli jsme šťastnou rodinou." Nevyvozuji z toho, že britští a američtí vojáci si žili dobře. Jen málo příčetných lidí má rádo válku. Ale mnoho vojáků nepovažovalo léta 1944-45 za nesnesitelná, když měli to štěstí, že unikli zmrzačení nebo smrti. Jen málo Američanů cítilo takovou nenávist k Němcům, jakou cítili vůči Japoncům po Pearl Harboru a po tom, jak krutě se Japonci chovali k zajatcům při Bataanském pochodu smrti.

   S tím ostře kontrastuje zkušenost, kterou jsem získal, když jsem dělal rozhovory s ruskými a německými vojáky. Ti snášeli hrůzy jiného druhu a rozsahu. Bylo pro ně zcela běžné, že sloužili v bojové formaci celá léta, přerušená jen přestávkami v nemocnicích, když si léčili zranění. Stalinovi poddaní nevýslovně trpěli ještě předtím, než válka začala. Setkal jsem se s mnoha lidmi, jejichž rodiny zahynuly při hladomorech a čistkách Stalinovy éry před rokem 1941. Jeden Rus mi popisoval, jak sousedi anonymně udali jeho rodiče, negramotné rolníky, jako kontrarevolucionáře a ti pak byli v roce 1938 zastřeleni ve vězení blízko Leningradu, dnešního Sankt Petěrbugu.  Žena, která naši konverzaci naslouchala, do ní náhle vpadla: „Moje rodiče v tom vězení zastřelili také." Řekla to takovým tónem, jako kdyby někdo v New Yorku nebo v Londýně přišel na to, že jeho známý chodil do stejné školy.

   Poté co promluvila, jiná žena ji vyčítavě napomenula.: „O takových věcech byste neměla mluvit s cizincem." V Rusku neexistuje tradice hledání objektivní historické pravdy. I v jednadvacátém století je stále těžké přesvědčit zuřivé nacionalisty, aby hovořili otevřeně o temnějších stránkách válečné historie. Téměř veškerý důležitý výzkum tohoto období uskutečnili cizinci, Rusové, v čele se svým prezidentem, raději nad Stalinovou érou stahují oponu. Za války zahynulo na 27 milionů sovětských občanů (soudobé odhady mluví až o 40 milionech), zatímco souhrnný počet padlých mezi americkými, britskými a francouzskými vojáky nedosáhl ani jednoho milionu. Úspěchy Rudé armády nemohou zastínit skutečnost, že Stalinova tyranie byla stejně strašná jako Hitlerova, ani zmenšit odpor k zločinům, jež byly ve jménu Ruska spáchány ve východní Evropě. Američtí a britští vojáci žili bohudíky ve zcela jiném světě. "    

                                                                                                                                                             Z úvodu autora.