Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy. Žánr eseje je k uchopení „měkčích" souvislostí pro mezipolohu mezi vědeckou a uměleckou percepcí v některých ohledech vhodnější. Kniha nemá za cíl podat vyčerpávající bibliografii k danému tématu - to je příliš rozlehlé (a co s ním vlastně nesouvisí?), ale spíše jakýsi „holistický" a zastřešující pohled na celou tématiku, sledovanou ze stanoviště kdesi mezi přírodními a humanitními naukami s přihlédnutím k „předvědeckým" percepcím lidského a mimolidského světa. Přímo navazuje i na autorovu knihu Spasení těla : moc, nemoc a psychosomatika (Mladá fronta, 2005).

„Vztah lidského a přírodního je jedním z nejdůležitějších témat vůbec (sám je pociťuji jako vůbec jediné skutečně relevantní) a je problematikou velmi širokou, takže tato kniha nemůže být nežli výběrem několika kapitol, se snahou upozornit na aspekty spíše přehlížené a zapomenuté nežli obecně diskutované. Je také dominována více snahou o „holonomní" zachycení lidského a mimolidského světa než o vyčerpání jednotlivých témat. Od jejího prvního vydání (nakl. Vesmír, 2000) se objevila na českém knižním trhu celá plejáda původních i překladových děl z oboru kulturní i lingvistické antropologie, tato kniha by však měla obsahovat spíše to, co v nich není pojednáno nebo co zůstalo na okraji. Téma samo je tak obsáhlé, že uvedená literatura představuje jen nepatrný výsek z obrovské laviny publikací, charakterizovatelný spíše heslem „každý máme své (intelektuální kamarády)", a ne přehled všeho relevantního písemnictví na planetě. Proto jsou odkazy po vzoru esejistiky obecně uváděny pouze u věcí, které má autor za zvlášť hodny pozoru, jinak by mohly zahoustnout až k obludnosti. (Jaký pramen citovat v údaji, že slunce ráno vychází? Homéra? Koperníka? Nebývá to náhodou každý den vidět?) Uspořádání knihy je vedeno autorovým přesvědčením o jednotě lidského a přírodního světa („svět" je jen jiné pojmenování pro kontextovost) a jeho „dramatu", a současně přesvědčením o primárnosti jevů před jejich odlehlými interpretacemi a snahou vyhnout se „brutálnímu" redukcionismu ve prospěch některých redukcí „šetrných". Tento fakt knize zajisté ubere na průraznosti, neboť ve světě masmediálního krajního zjednodušování se lze nejsnadněji prosadit nějakým polárně vyostřeným „intelektuálním sloganem", ale příchylnost ke světu jevů, jejich opravdovosti a naléhavosti mi nedá jinak."

Z úvodu autora