Náhodnost často není ani dobrá ani špatná, ale jednoduše matoucí. Dozvíme se výsledky průzkumu veřejného mínění, jehož „přípustná chyba je v 19 z 20 případů rovna čtyřem procentním bodům", nebo výsledky studie, která „dokazuje", že určitý lék je dobrý a určitý životní styl špatný. Uslyšíme, že „nemáme co ztratit", když někoho s obavami pozveme na schůzku, navzdory deprimující možnosti odmítnutí. Dočteme se, že dnes „bude pršet s pravděpodobností 40%." Jsme varováni před rizikem „falešně pozitivních" výsledků při vyšetření na určitou nemoc. Často však není zcela jasné, jak bychom na takové údaje měli reagovat ani co skutečně znamenají.

Občas se snažíme náhodnou povahu  našeho světa ignorovat nebo omlouvat. Představujeme si, že Bůh úmyslně ovlivňuje počasí, aby nás potrestal, nebo že počítáním okvětních lístků získáme odpověď na otázku: „Má mne ráda, nemá mne ráda?" V Shakespearově Julii Caesarovi odmítá Kassius vliv štěstí na lidský osud. Říká: „Chyba našich hvězd to není, Brute, že jsme tak malilincí: my jsme vinni!" Ve filmech získávají pokuřující kovbojové královské postupky v pokeru pouhou silou vůle. Ve filmu Smolař přináší Bernie (William H. Macy) hráčům prohru jen tím, že stojí opodál. A když je kontroverzní hrdina Hvězdných válek, Han Solo (Harrison Ford), varován aneroidem, že šance na úspěšný průlet polem asteroidů je asi jedna z 3720, jen se mu vysměje: „Nikdy mi neříkej nic o šancích!"

Realita je však taková, že když dojde na náhodnost, můžeme utíkat, ale stejně se neschováme. Tolik stránek našeho života je ovládáno jevy, které nemáme úplně pod kontrolou, že nejistota je součástí našeho každodenního života. Máme dvě možnosti: můžeme se nejistotou nechat přemoci, anebo se jí můžeme naučit porozumět. Zvolíme-li druhou možnost, budeme se lépe rozhodovat a nejistotu se naučíme využívat pro své vlastní cíle.

                                                                                                                                                                                Z úvodu autora