„Znamení, jež obvykle bez zájmu míjíme, jsou vlastně různě kódovanými sděleními, jejichž rozluštění bývá často svízelné. Chodíme kolem poselství symbolů, k nimž někdy už naši předkové přirozeným během zapomnění ztratili dešifrovací klíč. A tak ne vlastní vinou, ale zásluhou dějin je nedokážeme pochopit, ona znamení nepatří už do našeho každodenního života ničím víc než svou pouhou existencí. Náleží ovšem kultuře jako dědictví z dob, v nichž lidé jinak cítili a uvažovali, spoléhali na docela jiné životní jistoty. Máme-li odkrýt smysl znaků, jež ani století nedokázala smazat, musíme sestoupit až do ulic, ve kterých domovní znamení mluvila k lidem tak srozumitelně, jako k nám například hovoří dopravní a orientační značky. A nejen to. Vyjadřovala často pojmy nám vzdálené, ba i hodnoty pomáhající nést v sebedůvěře nebo odevzdanosti individuální a kolektivní osud. Symbolu pelikána, siláka Samsona či hada rozuměli kdysi s touž samozřejmostí, s jakou dnes vnímáme olympijské kruhy nebo mírovou holubici.

Domovní znamení je úzce spjato s domem, je jeho totožností a dává mu jméno, napomáhá orientaci ve městě. O jeho zrození nerozhodoval pouhý věcný zřetel, ale lidská stránka. Středověkému městskému společenství sice vyhovovala anonymita, ale movitý měšťan, jakmile si z podnikání vybudoval trochu okázalou rezidenci, hned na ní vyjádřil totožnost individuálním znamením. Symboly na domovních štítech, merky, měly praktickou funkci: o domě vypovídat, reprezentovat jej, informovat chodce. To především. Avšak byly také identickým svědectvím o mentalitě člověka, jenž si právě určitý symbol vybral, neboť vyjadřoval něco, s čím ztotožnil svůj dům. Znamení dávalo i vlastníkovi přídomek či jméno. Estetické hledisko, z něhož jsme si zvykli pohlížet na domovní znamení jako na dekorativní prvek v architektuře, nabylo prvořadé důležitosti až poté, co orientační funkci převzala domovní čísla.

Za domovní znamení považujeme z nesčíslných obrazů, reliéfů, plastik, hesel a jiných předmětů na pražských  fasádách jen ty, které skutečně domu dávaly jméno. Nejsou to vždy prvky nejvýraznější a umělecky nejhodnotnější. Mnohé z nich měly docela jiné poslání než označit dům. Ne přání vlastníka domu nebo úřední povolení, ale především bezděčná reakce lidového prostředí rozhodla o osudu domovního znamení. Buď se ujalo a vžilo, nebo je veřejnost přecházela bez povšimnutí, setrvačně jmenujíc dům třeba podle někdejších hospodářů. Potom neopravené zaniklo nebo zůstalo na fasádě pro ozdobu.

Příkladem takového neúspěchu je třeba klasicistní volavka s nápisem Viam respice ve Školské ulici, která se nestala domovním znamením, neboť lidé dál říkali U Doušů nebo U Ambrožů. Jindy naopak lidové prostředí povýšilo na domovní znamení náhodný detail, jako U biskupské čepice v Opatovické. Ona čepice není vůbec domovní znamení, nýbrž mitra v klenotu kamenného erbu církevního preláta."

Z úvodu autora