„Nastolení tvrdého politického kurzu zasáhlo rovněž uměleckou tvorbu, která měla opět - alespoň teoreticky a proklamativně - respektovat normy socialistického realismu. Byla opět zavedena cenzura a normalizační moc ovládla i instituce, které zastřešovaly oficiální umělecký život a své pečlivě vybrané členy vedly ke spolupráci s režimem. Oficiální literární život tak byl opět určován aparátem spisovatelského svazu jako prodlouženou rukou komunistické strany. Většina spisovatelů, spoluutvářejících obraz české literatury šedesátých let, ztratila možnost svou tvorbu veřejně prezentovat. Literární scéna se změnila: zprvu vzniklo publikační vakuum, které ovšem brzy zaplnily knihy ambiciózních, ale průměrných a podprůměrných autorů ochotných vyhovět normě, jakož i spisovatelů, kteří měli talent, nicméně v oficiálním prostoru mohli vystupovat pouze za cenu větších či menších kompromisů. Záhy poté, co restaurovaná moc určila pravidla hry, ze které předem vyloučila všechny odlišné názorové proudy a jejich nositele, se ovšem začal spontánně vytvářet také paralelní komunikační prostor.  V domácí kulturní sféře, a tedy i v literatuře, se tak v důsledku politických okolností vytvořily dva proudy: oficiální i neoficiální. Oficiální proud utvářeli jednak ti, kteří vítali a udržovali daný status quo, jednak ti, kteří se s ním neztotožňovali, cítili se součástí tzv. šedé zóny a snažili se v rámci omezených možností tvořit a vyjadřovat své názory, jakož i posouvat hranice možného. Proud neoficiální, stojící v přímém střetu s režimem, si pak postupně vytvořil vlastní paralelní komunikační prostor strojopisného samizdatu a mohl se opřít i o - tentokrát velmi rozvinutý - komunikační prostor exilový, který si vytvořil fungující nakladatelství schopná v knižní podobě prezentovat to nejpodstatnější ze zapírané literární produkce vznikající doma i v zahraničí. Významnou událostí pro relativní sjednocení domácího kulturního disentu se stal soudní proces s rockovou undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, který vedl k řadě protestů a posléze ke vzniku základní opoziční občanské iniciativy Charta 77.
S počátkem osmdesátých let došlo na oficiální literární scéně ke generační výměně, v polovině desetiletí se pak kulturní prostor začal mírně uvolňovat, zejména pod silným tlakem tzv. perestrojky a glasnosti. Vedení KSČ, vědomé si své slabosti, se však závažnějším změnám v Československu bránilo a v jeho stopách kráčelo i vedení svazu spisovatelů. Narůstající nespokojenost občanů však v této době vyvrcholila střetem studentů s policejními jednotkami 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě a následnými událostmi, které vedly k pádu režimu, a tím i k zásadní proměně kulturní i literární situace."

                                                                                                             Literární život (red. Petr Černej)