Kriticky hodnotí roli Benešovu, stejně tak jako roli svých spolupracovníků v exilu (sociálních demokratů, zejména Wenzela Jaksche). Bere v úvahu tlak domácího odboje a radikalizujících se nálad doma, neopomíjí ani Slovensko. Podstatný aspekt spatřuje také v Benešově snaze obstát v očích národa, tedy někdy ještě překonávat komunistickou demagogii a nakonec zaznamenává i samopohyb událostí po válce, kterému slabá státní moc nedokázala či nechtěla čelit. Autor přesvědčivě vyvrací paušální schémata o kolektivní vině sudetských Němců, ale stejně rozhodně polemizuje s protičeskou argumentací funkcionářů vyhnaneckých krajanských spolků; upozorňuje na mnohá fakta na české straně leckdy zcela neznámá, rozbíjí nejrůznější klišé (dodnes tradovaná), značnou pozornost věnuje též prakticky neznámým sudetoněmeckým obětem nacismu. Ze své pozice bytostného demokrata, antinacionalisty, člověka sympatizujícího s Čechy, historika urputně usilujícího dobrat se co největší možné míry objektivity je zásadním odpůrcem paušalizací a zjednodušujících postojů - a především důsledně a rozhodně odmítá i vysídlení samo.

Stejně jako u předchůdkyně této knihy, Češi a Němci 1918-1938, se mnohé z toho, o čem se zde pojednává, opírá o autorovy zkušenosti a vzpomínky. Maximální péče byla nicméně věnována tomu, aby každé tvrzení v knize postulované bylo doloženo odkazem na tištěný nebo netištěný pramen. Z disponibilních zdrojů vybíral autor podle možností ty, které jsou snadno dostupné německému čtenáři (v české podobě knihy byla pokud možno doplněna česká verze), přesto se často nebylo možno vyhnout odkazu na publikace ztracené nebo na těžko dosažitelné dokumentární zdroje. Práci bylo opět možno dohotovit za pomoci řady institucí v Evropě a Americe, které dávají své fondy k dispozici badatelům. V této knize jsou vzata v potaz tištěná i netištěná akta berlínského ministerstva zahraničí, německých diplomatických zastupitelství a říšského kancléřství, a tím zpřístupnila dosud neprobádané oblasti. Jsou zde zužitkovány nepublikované spisy britského ministerstva zahraničí a britského válečného kabinetu.  

Přes veškrý nesouhlas s vysídlením a přes veškerou hořkost z něho plynoucí v poslední větě svého díla autor jasně konstatuje: „Hrobník sudetských Němců a jejich světa se jmenuje Adolf Hitler."