„Z dokumentů zkoumaných v této knize jasně vyplývá, že sovětští zpravodajci o hrozbě německého útoku velmi přesně věděli. Obě rozvědky i kontrarozvědka využívaly všech dostupných lidských zdrojů a technického zabezpečení. Zpravodajci neměli sice informace z nejbližšího Hitlerova okolí a z nejvyššího německého vojenského velení a nedosáhli v průlomu do německé šifrované komunikace takových úspěchů jako Britové, jejich zprávy o německých válečných přípravách pocházely ze standardních zdrojů, ale nelze přijmout argumenty některých historiků, že se Němcům těsně před válkou podařilo Sověty ošálit, takže nedokázali v záplavě informací a dezinformací rozlišit reálné údaje a poskytnout je sovětskému politickému vedení. Nelze také přijmout tezi obhájců zpravodajských služeb, že tehdejším pracovníkům chyběly kapacity k analýze informací. Toto tvrzení je naprosto lživé v případě vojenské rozvědky, která měla k dispozici analytické oddělení, jež provádělo rozbor všech informací zachycených jednotkami pohraničních vojenských okruhů. Rozvědka podřízená státní bezpečnosti už od svého vzniku užívala taktiky „falešných informací". Proto není možné, že by tato zpravodajská služba nedokázala odlišit informace od dezinformací.

   Nestalo se samozřejmě poprvé, že sovětské zpravodajské služby přizpůsobovaly odhady protivníkovy činnosti představám a plánům politiků. Ani selhání politické moci bez ohledu na získané zpravodajské informace nebylo v dějinách ojedinělé. Něco takového se stává, je to však pravděpodobné spíše v demokraciích, kde politiky svazuje potřeba popularity. Příkladem je neochota britských konzervativců pochopit německou hrozbu. A příklad ze současnosti představuje selhání Bushovy administrativy ke vztahu k Iráku. V tomto případě zpravodajské služby poskytovaly zprávy o zbraních hromadného ničení, jež se ukázaly jako mylné, zatímco předchozí administrativa naprosto ignorovala informace o plánovaných útocích teroristické skupiny al-Káida na cíle ve Spojených státech. Rozhodně však sovětskou situaci v roce 1941 nelze s ničím srovnávat, a to proto, že rozsah hrozby byl mnohonásobně větší. Němci začali hned po vítězství nad Francií v červnu 1940 rozmisťovat na sovětských hranicích rozsáhlé síly tvořené úspěšnými válečnými veterány. Německá strategická koncepce se nezaměřovala na porážku Sovětů, ale na zničení samotného sovětského politického systému. Sovětští zpravodajci měli k dispozici přesné a detailní informace, ale Stalin se jimi nezabýval a nedovolil provést nezbytná vojenská opatření, aby „neprovokoval" Němce. Výsledkem byly nesmírné ztráty na životech, mnohem větší než v jiných zemích během druhé světové války."

                                                                                                                    Z úvodu autora