Deník, který se našel až po válce ukrytý v konvi na mléko, končí náhle 16. ledna 1943 a můžeme jen uhadovat, zda se Lewin vydal - stejně jako jeho milovaná žena a dcera - na poslední cestu do vyhlazovacího tábora v Treblince. Krátce nato, 18. ledna 1943, se příslušníci odbojového hnutí v ghettu postavili dalším deportacím na odpor a přes obrovské ztráty dosáhli jejich přerušení. Dne 19. dubna se nerovný zápas znovu rozhořel poté, co byla zahájena likvidace celého ghetta. Díky nezměrnému hrdinství povstalců a dalších nedobrovolných obyvatel ghetta trval až do 16. května 1943. Na 56 000 Židů bylo zastřeleno, uhořelo ve svých domech systematicky vypalovaných jednotkami SS nebo bylo zahubeno po zajetí.

Pohár slz, jenž děsivým způsobem připomíná Deník Anny Frankové, citlivě edičně zpracoval Antony Podonsky, který zasadil Lewinovy zápisky do širšího historického rámce. Výsledkem je jedinečné svědectví o Židech ve Varšavě, kde se nacházelo jedno z největších ghett v okupovaném Polsku, v nelidských podmínkách v něm bylo soustředěno až 480 000 lidí. Ve varšavském ghettu zemřelo ještě před zahájením deportací do míst vyhlazování na 80 000 lidí, co představuje celou šestinu vězněných. Ghetta vznikala zásadně v nejzanedbanějších částech měst a lidé v nich žili stísněni na malém prostoru za neuvěřitelně těžkých vyživovacích a stravovacích podmínek. Od okolního světa byli většinou izolováni ploty a zdmi a přísně střeženi. Zbytek jejich majetku, ale i většina věcí denní potřeby jim byly odebrány spolu se zavazadly hned po příchodu do ghetta, pokud vůbec měli možnost si zavazadla během vyhánění ze svých domovů vzít. Trpěli nejen úděsnými ubytovacími a hygienickými podmínkami, ale také nepředstavitelným hladem. Je známo, že denní potravinový příděl Židů ve varšavském ghettu se rovnal jen 25% přídělu pro Poláky a pouhým 8% přídělu pro Němce. Přesto se měsíční úmrtnost 4-5 tisíc lidí zdála realizátorům „konečného řešení" příliš nízká, a proto byly 22. července 1942 zahájeny deportace do vyhlazovacího tábora v Treblince.

Masové popravy Židovského obyvatelstva, které prováděly Einsatzgruppen a další ozbrojené jednotky okupantů či kolaborantů, byly psychicky velmi náročné pro své vykonavatele a z hlediska plánovačů „konečného řešení" nedostatečně efektivní. Proto bylo využito zkušeností z vyhlazovací akce, která byla určitou předehrou holocaustu. Jednalo se o tzv. eutanazii, jež byla programem vyhlazení duševně nemocných a nevyléčitelných nemocných lidí, „zatěžujících zdravý vývoj árijsko-nordické rasy". Spolu s příslušníky německého národa byli od jara 1941 v rámci této akce vražděni i Židé umístění v německých koncentračních táborech. Většina z více než 120 000 obětí eutanazie byla udušena v plynových komorách, do nichž byl přiveden kysličník uhelnatý. Personál, který se v průběhu této akce „zaškolil", později využil své zkušenosti ve vyhlazovacích zařízeních, jež byla uváděna do provozu na okupovaných polských územích od konce roku 1941.

  Z předmluvy k českému vydání Vojtěcha Blodiga