"Když jsem se začal zabývat dětskou onkologií, bylo u nás v této dramatické oblasti medicíny pusto a prázdno. Nad osudy nádorem nemocných dětí se skutečně rozprostírala beznaděj. Cesta z ní byla složitá. Mám-li vylíčit její, a tedy i svůj vlastní půlstoletý příběh, musím začít „od Adama". Moje vyprávění však svým zadáním není - a ani nemá být - přehledem dat, vědeckých údajů a popisů zaváděných diagnostických a léčebných metod. Je vzpomínáním na to, jak jsem vznik a vývoj oboru prožíval, jak jsem vnímal jeho problémy, jak jsem na ně reagoval, jak jsem se vyrovnával s mnoha smutnými osudy nemocných dětí a jejich nejbližších. Vzpomínání je vždy subjektivní. Některé vzpomínky jsou zřetelné a dodnes v duchu vidím a prožívám určité situace tak, jako kdyby se udály včera. Jiné jsou rozostřené působením času, který zřetelné kontury rozmazal. A některé zcela jistě z mé mysli vypadly, odvál je čas nebo si nejsem jistý jejich objektivitou. Ty jsem vynechal, aby mé vyprávění bylo co nejvěrohodnější.

V mém rozhodování o tom, zda knížku napsat či nenapsat, sehrály podvědomě určitou úlohu i vzpomínky z mládí, kdy jsem doslova hltal knihy o historii medicíny, o jejích velkých osobnostech, jejichž životy byly sledem mnoha dobrodružství. Obdivoval jsem všechny úctyhodné „bojovníky se smrtí" a uvědomoval jsem si, že jsem se k nim vlastně - cum grano salis - přiřadil. Když se ohlížím zpátky za uběhlým půlstoletím své vlastní činnosti, zejména za jejím počátečním obdobím, divím se, kde se ve mně tenkrát sebrala odvaha a síla se do tak neprůhledného a nejistého dobrodružství vůbec pustit.

Zmíněné okolnosti a skutečnost, že oproti někdejším méně než 5% zachráněných dětí se jich v současnosti vyléčí více než 80%, vedly zřejmě vedení nakladatelství k výzvě, abych své vzpomínky sepsal. Paní redaktorka vybrala knize název Život mezi beznadějí a úspěchem. Není to název přehnaný. Můj profesní život takový skutečně byl."

                                                                                                  Z úvodu autora