V pronikavých pohledech do dějin středověkého i novověkého myšlení, ve výkladu středověké optiky, renesanční teorie perspektivy a galileovsko-newtonovských základů moderní vědy vždy hledá souvislost s dobovou architekturou a klíč k interpretaci stěžejních děl. Architektura je pro něj formou reprezentace světa, který je architektonickým dílem artikulován a ztělesňován. Právě pod vlivem moderní vědy a techniky, pro něž je objektivní skutečnosti jen to, co je měřitelné a manipulovatelné, se svět rozkládá do řady vzájemně nespojitých reprezentací a tato fragmentace se projevuje i v architektuře: např. v protikladu architektury opírající se o racionalitu a techniku a architektury vycházející z intuitivní osobní vize. V obou tendencích se podle Veselého ztrácí spojitost s přirozeným či živým světem.

   Hledání cest, jak objevit celistvost lidské kultury a jak tomu může napomoci dnešní architektura, je věnována závěrečná část kniha. „Jedním z mých záměrů je osvětlit schopnost architektury vytvářet nebo alespoň přispívat k formování komunikativního prostoru - strukturovaného nikoliv mechanicky k plnění předvídatelných funkcí, ale spíše jako hudební nástroj, který by rezonoval s ostatními rovinami kultury a pomáhal jim nabýt tělesnou podobu," píše autor a tuto výjimečnou roli architektury zdůrazňuje slovy: „To, čím je kniha pro vzdělanost je architektura pro celek kultury."

   "Současné dosti zúžené chápání architektury jako disciplíny, kterou lze pojímat jako nástroj nebo jako zboží, je výsledkem proměny široce zaměřeného umění stavět ve speciální profesi, posuzovanou především měřítky technických oborů. Nevyhnutelným důsledkem, který dnešní profesi charakterizuje, je mozaikovitost odborných znalostí, jež jsou vzájemně propojeny buď prostřednictvím abstraktních systémů, nebo intuitivní improvizací osobních vizí. V obou případech se výsledné dílo míjí se skutečnými možnostmi úlohy a žádoucím stavem. Ani ty nejpropracovanější systémy a nejzdařilejší osobní vize nemohou nahradit jednotu různých rovin poznání, kterou vyžaduje opravdová tvořivost. Ani dnes nelze ve spontánním tvůrčím procesu zcela oddělit abstraktní geometrickou definici stavby od její realizace v konkrétním materiálu a od zkušenostního světa jejích uživatelů. A přesto zde převažuje tendence právě k takovémuto oddělování a k posuzování architektury, jaké používáme pro jiné technické prostředky a které se opírá o explicitní a univerzální poznatky."

                                                                                                                                                                    Z úvodu autora.