Lidstvo Zemi využívá už po tisíciletí, aniž by přemýšlelo o tom, co ho to bude stát. V současnosti, kdy se svět otepluje a vzorce počasí se dramaticky mění, se Země začíná bránit. James Lovelock, jeden z velikánů ekologického myšlenkového směru, píše vášnivě i poeticky o tom, že ještě není pozdě zachránit civilizaci, i když globálnímu oteplování se už nevyhneme. Knihu napsal ve svých šestaosmdesáti letech poté, co věnoval celý život výzkumu Země, je tedy jakýmsi jeho odkazem.

Lidstvo je nejen na pokraji zničení Země a sebe sama, ale většina alternativních řešení, která byla dosud navržena, nebo už přijata, je podle autora chybných. Musíme začít okamžitě a radikálně jednat, abychom zachránili budoucnost lidstva. Gaia je živá Země, která se sama reguluje, a bude se o sebe starat dál. Myslet si něco jiného je čirá arogance.

 

   "Věda je útulný přátelský klub specialistů, kteří následují své početné hvězdy; je hrdá a úžasně produktivní, ale nikdy jistá a vždy rozkolísaná přetrvávajícími neúplnými náhledy na svět. V Británii máme štěstí, že naši vědu vedli nepřehlédnutelné osobnosti jako Lord May a Sir David King, kteří nás i vládu s veškerou svou silou neúnavně neupozorňovali na obrovská nebezpečí, která na nás číhají. Pojem o Gaie jakožto o Zemi - rozvíjejícím se systému, který je nějakým způsobem živý - se objevil až po roce 1970. Jako všem novým teoriím mu trvalo desetiletí, než byl alespoň částečně přijat, protože se čekalo na důkazy, které ho buď potvrdí nebo vyvrátí. Teď už víme, že Země se skutečně cítí sama, ale protože tak dlouho trvalo, než se pro to shromáždily důkazy, zjistili jsme příliš pozdě, že regulace systému Země selhává a rychle spěje do kritického stavu, který přímo ohrožuje veškerý život na ní.

Věda se snaží být něčím víc, než jen volným svazkem nezávislých disciplín, ale i ti, kdo se snaží o systémově-vědeckých přístup musí uznat, že Zemi nerozumíme o moc lépe než lékaři v 19. století rozuměli svým pacientům. Jsme si však dostatečně vědomi fyzického stavu Země, abychom rozpoznali vážnost choroby, kterou trpí. Předpokládáme existenci jakéhosi prahu, vymezeného teplotou nebo hodnotou oxidu uhličitého ve vzduchu; až bude překročen, národy celého světa už nic nezmůžou a Země se nezadržitelně přemění ve žhavou kouli. Blížíme se k jednomu z takových bodů zúčtování a naše budoucnost se podobá budoucnosti cestujících na výletním parníčku, kteří se poklidně plují nad Niagarskými vodopády, a netuší, že jim selžou motory.

To málo, co o reakci Země na naši přítomnost víme, je ale velmi znepokojující. I kdybychom okamžitě přestali využívat všechnu půdu a vodu Gaii pro produkci potravin a paliv a přestali znečišťovat ovzduší, Zemi by trvalo více než 1000 let vzpamatovat se ze škod, které jsme na ní napáchali, a možná ani tento drastický krok by nás nedokázal zachránit. Napravit, nebo alespoň zmírnit následky našich chyb z minulosti bude vyžadovat obrovské mezinárodní úsilí a pečlivě naplánovaný sled kroků, který by nahradil fosilní paliva bezpečnějšími zdroji energie. Jako civilizace jsme velice podobní někomu, kdo je závislý na droze, která zabíjí, když se nepřestane užívat, a zabíjí, i když je závislému odebrána ze dne na den. Do téhle bryndy jsme se dostali kvůli své bryndy a vynalézavosti. Začalo to asi už před 100 000 lety, když jsme začali podpalovat lesy, abychom si zjednodušili lov. Přestali jsme být jen běžnými živočichy a začali jsme Zemi ničit. Náš druh se podobá známému schizofrennímu párečku doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi. Jsme schopni katastrofálně ničit, ale máme i potenciál založit velkolepou civilizaci. Hyde nás zavedl k nesprávnému použití technologií; zneužili jsme energii a přelidnili Zemi, ale civilizaci neudržíme, pokud se technologií vzdáme. Musíme se naučit je používat moudře, jako by to udělal doktor Jekyll, s myšlenkou na zdraví Země, ne na zdraví lidí. Proto je už pozdě na trvale udržitelný rozvoj; my potřebujeme trvale udržitelný ústup."

                                                                                                               Z úvodu autora.