Philippus Theophrastus Aureolus Bombastus von Hohenheim - známý později jako Paracelsus - stojí na hranici mezi středověkem a moderní dobou. Jeho jméno je sice známé, pochopit jej samotného a jeho dílo je však nesnadné. Byl současníkem Lutherovým a nepřítelem zavedeného lékařství, postrachem univerzit („na všech německých školách se nelze naučit více než na trhu ve Frankfurtu"), vojenským lékařem i alchymistou. Mýty o něm - od údajného posmrtného léčení chorob v Salcburku v 19. století až po jeho faustovský obchod s ďáblem s cílem získat ztracené mládí - přetrvaly mnohem déle než jeho skutečný příběh. I za jeho života se o něm povídalo, že jezdí na kouzelném bílém koni a v jílci svého meče má uložen elixír života.
   Autor před námi odkrývá především člověka, který byl synem své doby - doby velkých změn, kdy došlo k rozštěpení křesťanství, ke znovuobjevení antiky a kdy Země přestala být středem vesmíru. Tím, ž pro nás spojil takto odlišné disciplíny, jako jsou alchymie, biologie, stal se Paracelsus předzvěstí věku racionalismu. Na pozadí Paracelsova života odhaluje Philip Ball ve svém pozoruhodném historickém díle fascinujícím způsobem bohatství, složitost a chaos panující v Evropě 16. století.

   „Věda v období renesance a raného osvícenství není celkově tak vzdáleným vesmírem, abychom v něm nemohli rozlišovat jeho hvězdy. Nikdo nezpochybňuje, že Koperník a Galileo změnili tvář vesmíru nebo že Newton odhalil, jak drží vesmír pohromadě. V našem vývoji chápání vnitřního světa lidské anatomie a fyziologie je věhlas Vesalia a Harveye nenapadnutelný. Význam Roberta Boylea není popírán pro jeho mírný (nebo více než mírný) zájem o alchymii; práce Williama Gilberta o magnetismu má zjevně hluboký význam.
   Když se však dostaneme k Paracelsovi, je tomu jinak. Někteří nejen zpochybnili jeho význam v historii vědy, ale dokonce se jej snažili zcela vymazat. V jeho době se mu podařilo přesvědčit jenom poměrně málo lidí. Svět jej celkově ignoroval a krčil rameny. Někteří se mu smáli či si z něj tropili legraci; někteří toho malého nevzhledného muže podrobili zdrcující kritice a nazývali jej satanovým učněm. Tím jej však nezahnali.
   Ve spíláních objevujících se v písemné podobě během 100 let po jeho smrti můžeme najít zatrpklost bitev, jež dosud probíhaly: Thomas Erastus jej na konci 16. století nazval „ateistickým prasetem" a švýcarský lékař Johann Georg Zimmermann o 200 let později „oslem", což je pro danou dobu typické. Opovržení, jímž překypují poznámky několika pozdějších komentátorů, nás však musí vést k podezření, že je Paracelsus skutečně vyvedl z míry a znervóznil."

                                                                                                        Z úvodu autora.