Odpovědi na tyto otázky a mnoho dalších informací najdeme v tomto atlase. Po krátkém a velmi srozumitelném nahlédnutí do atmosférické fyziky a mezinárodní klasifikace oblaků se kniha věnuje mnohotvárnosti a kráse oblaků. Vysvětluje, jak oblaky vznikají a jaké počasí ohlašují. 178 fascinujících barevných fotografií ukazuje úžasné bohatství tvarů přirozených, ale i uměle vytvořených oblaků: půvabné beránky i hrozivě působící bouřkové oblaky, vysoké ledové i nízké dešťové oblaky, běžné tvary oblaků i ty, které můžeme pozorovat jen vzácně. Je připojen i výklad o nejdůležitějších optických jevech, jako jsou hala, vedlejší slunce, koróny a duhy.

   „V meteorologii si pod pojmem volná atmosféra představuje atmosféru, kde již není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch. Malé kapičky vody vzniklé ve volné atmosféře se vznášejí ve vzduchu a ze zemského povrchu je pozorujeme v podobě oblaků či mlhy. Příroda to však zařídila tak, že to s kondenzací ve volné atmosféře není tak jednoduché jako na pevném povrchu. V zásadě i tady platí to, co už bylo řečeno: Ochladí-li se vzduch pod teplotu rosného bodu, musí část vodní páry, která je v něm obsažena, zkondenzovat.

    I zde vznikají malé kapičky, které zůstávají ve vzduchu a vznášejí se v něm. Uvnitř těchto kapiček probíhají další procesy! Jakmile vzniknou, začne na ně působit síla, která se nazývá povrchové napětí. Jako by se „násilně" pokoušela zmenšit plochu kapiček (můžeme si to představit jako nafouknutý balónek, jehož gumová stěna se snaží smrštit). Uvnitř kapiček tak stoupá tlak. V důsledku toho jsou jednotlivé molekuly vody doslova vytlačovány ven z kapky a mizí v okolí. Tím se kapičky stále zmenšují, až z nich nezůstane vůbec nic. Laicky by se dalo říci, že se vypařily. Ale když se podíváme na oblohu, vidíme spoustu oblaků. Nějak přece musely vzniknout!

   Na vznik oblaků mají velký vliv mikroskopické částečky prachu, které v nepředstavitelném množství poletují atmosférou. Dokonce i v oblastech s nejčistším ovzduším najdeme v každém cm3 vzduchu kolem stovky těchto částic; znečištěný městský vzduch jich obsahuje v jednom cmaž kolem 1 milionu. Jejich průměr činí okolo jedné tisíciny milimetru (1 tisícina milimetru je 1 mikrometr, zkráceně 1 μm), existují ale i výrazně menší částice. Meteorologové je nazývají aerosoly.

    U aerosolů se jedná většinou o krystalky solí. Ty se do ovzduší uvolňují při lesních požárech nebo umělou cestou při hořen v topeništích či motorech aut, pocházejí z vulkanického prachu, zvířených půdních substancí či pěny moří a oceánů. Soli mají jednu pozoruhodnou vlastnost: vstřebávat vodu. Velice snadno to zjistíme, když obyčejnou kuchyňskou sůl uskladníme ve sklepě, kde je vlhko. Jemně sypaný prášek se rychle změní v rozbředlou hmotu. A totéž, co se děje se solí ve vlhkém sklepě, nastává i s krystalky solí vznášejícími se ve vzduchu. Zachycují kondenzující vodní páru ještě před tím, než by mohla vytvořit kapičky. Vytvářejí tak okolo sebe jakýsi vodní plášť."

                                                                     Z kapitoly Trochu atmosférické fyziky