Všechny dosud provozované bolidové sítě byly nebo jsou položeny v obydlených oblastech s relativně bohatou vegetací. Blízkost civilizace sice usnadňuje provoz takové sítě, nicméně vegetace velmi ztěžuje jeden z jejích nejzajímavějších výstupů – možný nlez meteoritů. Z tohoto hlediska jedno z nejvhodnějších míst na zeměkouli je Nullarborská planina v jihozápadní Austrálii, která je proslulá tím, že je téměř bez vegetace. Navíc je tato rozsáhlá pouštní oblast o rozloze kolem 200.000 km2 dokonale rovná a s velkým počtem jasných nocí (kolem 300 za rok), což je ideální pro celooblohová pozorování bolidů. Z tohoto důvodu vznikl ambiciózní mezinárodní projekt Pouštní bolidová síť, na kterém spolupracují vědci z Imperial College v Londýně (Dr. P. A. Bland – hlavní díl financování projektu, výzkum meteoritů), Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově (Dr. P. Spurný – instrumentální zajištění a vyhodnocování veškerých napozorovaných dat) a Western Australian Museum v Perthu (Dr. A. Bevan – lokální podpora). Hlavním cílem tohoto projektu je kromě systematického získávání dat o pozorovaných bolidech (poprvé v historii z jižní polokoule) především podstatné rozšíření počtu instrumentálně zaznamenaných pádů meteoritů.

Nový meteorit, o kterém referuje časopis Science a který je nazvaný Bunburra Rockhole, je prvním, jenž vědci po spuštění nové bolidové sítě nalezli. Předcházel mu poměrně nenápadný bolid, který krátce před svítáním v sobotu 21. července 2007 začal svítit nad rozsáhlými oblastmi Nullarborské planiny v Jižní Austrálii. V maximu dosáhl -9. hvězdnou velikost a po téměř pět sekund takto osvětloval pustou pouštní krajinu. Tento průlet zaznamenaly dvě východní automatické stanice Pouštní bolidové sítě, a to jak na fotografický film, tak citlivými fotometry. Bez těchto záznamů by tento úkaz zůstal zcela nepovšimnut, protože byl příliš slabý na to, aby ho zachytily různé globální systémy, a příliš daleko od civilizace, aby byl pozorován náhodnými svědky. Díky záznamům z těchto dvou stanic se ale tento případ stal jedním z nejpřesněji dokumentovaných pádů meteoritu v historii. Z fotografických snímků jsme určili nejen světelnou dráhu tělesa v atmosféře a jeho původní dráhu ve Sluneční soustavě, ale také pádovou oblast, kde měly ležet jeho zbytky ve formě malých meteoritů. To byla v tomto případě velmi složitá úloha, protože těleso pohaslo relativně vysoko, necelých 30 km nad zemským povrchem, a let po temné dráze trval pro nejpravděpodobnější hmotnost meteoritu kolem 100 gramů dlouhých šest minut. Během této doby byly jednotlivé meteority zaneseny výškovým prouděním v atmosféře o mnoho kilometrů dále. Velkým úspěchem tedy je, že všechny tři dosud nalezené meteority o hmotnostech 174, 150 a 15 gramů byly ve vzdálenosti pouze 100 metrů od vypočtené polohy pro odpovídající hmotnosti.

Hlavní výjimečnost tohoto případu ovšem spočívá ve složení meteoritu a jeho původní dráze. Těleso se totiž před srážkou se Zemí pohybovalo na velmi vzácné dráze typu Aten, kdy naprostá většina jeho dráhy ležela uvnitř dráhy zemské. Z analýzy dráhy meteoritu Bunburra Rockhole vyplývá, že jeho nejpravděpodobnější původ je v nejvnitřnější části pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Všechny ostatní meteority se známou dráhou jsou tělesa, která přiletěla k Zemi z podstatně větší vzdálenosti, z hloubi hlavního pásu planetek.

Podobně vzácný je i meteorit – jedná se o tzv. achondrit a je klasifikován jako vzácný typ bazaltické vyvřelé horniny, což znamená, že pochází z relativně velkého tělesa. Z toho vědci usuzují, že jeho složení spolu s tím, odkud pochází, odpovídá současné teorii o tom, jak byly formovány terestrické planety, a přináší nám tak mimořádně cenné informace o těchto dávných procesech.

Podíl českých vědců pod vedením Dr. Pavla Spurného z Astronomického ústavu AV ČR na tomto výsledku, založeném na intenzivní a dlouhodobé mezinárodní spolupráci špičkových týmů v oblasti výzkumu bolidů a meteoritů, je zásadní, a to hned ve dvou rovinách. Celá Pouštní bolidová síť v JZ Austrálii je založena na plně automatických bolidových kamerách, které byly vyvinuty Astronomickým ústavem ve spolupráci s českou firmou Space Devices původně pro pozorování bolidů na území ČR a střední Evropy, kde jsou úspěšně v provozu už řadu let. V Austrálii používáme mírně modifikovanou verzi těchto kamer pro práci v drsných pouštních podmínkách. Druhým neméně důležitým příspěvkem bylo vlastní určení všech parametrů průletu bolidu. Díky letitým zkušenostem s tímto druhem pozorování a za použití vlastních sofistikovaných metod zpracování dat jsme určili velmi přesně jak jeho dráhu v atmosféře, tak i jeho dráhu ve Sluneční soustavě. Ta patří k nejpřesněji dosud určeným drahám pro pozorovaný pád meteoritu. Tím nejdůležitějším příspěvkem však bylo velmi přesné určení pádové oblasti předpokládaných meteoritů včetně jejich nejpravděpodobnější velikosti. Skutečnost v podobě nalezených meteoritů v přesně vymezené oblasti odpovídající daným hmotnostem dokonale potvrdila správnost jak našich pozorovacích metod, tak i všech výpočetních postupů. Bylo to teprve popáté v historii a poprvé na jižní polokouli, kdy na základě předchozích pozorování byl předpovězen pád meteoritu, jeho místo dopadu a následně také meteorit nalezen. Z těchto pěti případů to byl náš třetí, což také jasně dokazuje naše dominantní postavení v tomto oboru na světě. Co je však neméně podstatné, tento případ názorně ukázal, jak mimořádně cenné i překvapivé výsledky pro poznání našeho nejbližšího vesmírného okolí mohou dlouhodobá a systematická pozorování bolidů přinést.

zdroj: tisková zpráva AsÚ AV ČR z 18.9.2009