"Atmosféru doby, kdy vznikla většina staveb, jimiž se v této práci budeme zabývat, skvěle vystihuje obraz Smrt sv. Doroty v pražské Národní galerii. Obraz namaloval Hans Baldung zvaný Grien, jeden z přímých žáků Albrechta Dürera, za svého pobytu ve Freiburgu, kde pracoval na hlavním oltáři tamního farního kostela - jednoho z největších svého času. Obraz vznikl podle některé z verzí legendy o sv. Dorotě. Tato legenda původně nebyla součástí tzv. Zlaté legendy Jakuba de Voragine, nejrozšířenějšího sborníku středověkých legend, dostala se až do pozdějších dodatků. Obliba světice rostla už od 14. století. V 15. století se projevila kromě jiného provozováním her o sv. Dorotě v řadě středoevropských měst včetně Budyšínu, Drážďan a Chebu. Tyto hry byly velkými středověkými spektákly, jež využívaly městského prostoru a vtahovaly do děje masu neherců. Pro tehdejší diváky příběh tedy nebyl jen něčím známým z četby či z vyprávění, ale byl doslova součástí jejich životů.

   Malbu charakterizuje nezvyklá, výjimečná barevnost, pracující s nevelkými plochami červené a zelené, modré a žluté, jež jsou položeny proti převážně bílému a šedému pozadí, tvořenému útesy skal, jež barevně odpovídají bílému, právě tajícímu sněhu v popředí. Tento kontrast nebyl v době vzniku obrazu obvyklý a překvapuje i dnes. Tající sníh je symbolem konce zimy a nového začátku. Dítě, které světici přináší košík s květinami, je vlastně antické putto, rovněž symbolizující nový život. Palác vlevo je zobrazen se zjevnou znalostí centrální lineární perspektivy, oblíbeného zobrazujícího nástroje - dnes by se řeklo programu - italské malby 15. století. Obraz z roku 1516 tedy vykazuje rysy stare tradice (kontrastní barevná skladba) i nového jazyka, osvojeného v dílně Albrechta Dürera.

   Důležitou roli v symbolickém systému obrazu hraje architektura. Architektura nikdy není jen stavbou, jež chrání a vytváří žitý prostor. Je take obrazem na našé sítnici. V rámci deskového malířství má obraz (virtuální) architektury, vyvolaný na naší sítnici, téměř vždy take symbolický význam. Architektura paláce, zobrazená při levém okraji obrazu, se v přízemí otvírá arkádou, která ještě využívá sílu lomených oblouků. Její pilíře však již spočívají na klasických piedestalech. Na truncu (tedy nečleněné svislé části podstavce) bližšího pilíře vidíme signaturu autora. Na stejném místě najdeme kamenickou značku na jednom z portálů Vladislavského sálu. Obraz tedy před námi rozehrává specifickou hru na skutečnost. V patře paláce se otevírá lodžie, z niž scénu pozorují další diváci. Takovéto lodžie nejsou na začátku 16. století doloženy v žádné středoevropské rezidenci. Už v této době však tvořily běžnou součást typologie italských paláců. Otázkou je, zda a jak to malíř mohl vědět. Ještě obtížnější otázkou je, zda a odkud to mohli vědět diváci. Na začátku 16. století už existoval knihtisk a trh s knihami. Neexistovala však možnost tisknout barevně věrohodné fotografie, a rytiny, ukazující do detailu přesnou lineární kompozici obrazů, nebyly v této době tak časté. Naše informační toky se zásadně liší od tehdejších. Naše vizuální skutečnost je formována zcela jinými kanály a typy informací, jak čistě obrazových, tak verbálních či audiovizuálních."

                                                                                                                                                                     Z úvodu autora.