"Lise Meitnerová se narodila 17. listopadu 1878 - jen několik dnů po skončení pařížské světové výstavy, na níž přes 16 milionů návštěvníků poprvé žaslo nad elektrickým světlem žárovky a obloukové lampy. Sudičky jí předpověděly, že přežije obě apokalypsy dvacátého století a bude současníkem hrdinů, kteří se odváží letět do vesmíru nebo transplantovat lidské srdce. O pět měsíců později přišli na svět její pozdější slavní kolegové Albert Einstein a Otto Hahn. Své osudové poslání museli všichni tři najít sice ve stejném historickém období, ale za rozdílných podmínek; třicátá léta minulého století byla v Německu nakloněna jen Hahnovi, Einstein i Meitnerová museli emigrovat. 

   Zvolila si na tehdejší dobu pro dívku neobvyklý cíl - kariéru v přírodních vědách. Otec ani matka jí nic nerozmlouvali, naopak všestranně pomáhali její sny uskutečnit. Třebaže díky rodičům získala zdravé sebevědomí, zůstala jako dobře vychovaná dcera z lepší rodiny i v dospělosti stydlivá a skromná a až do svého vysokého věku zvláště na veřejnosti spíše plachá a nejistá. Byla jednou z prvních žen v Rakousku a později v Německu, která dosáhla vysokoškolského vzdělání i doktorátu. Ve fyzice se stala rovnocennou partnerkou Maxe Plancka, Alberta Einsteina, Maxa von Laue, Nielsa Bohra i přítele, geniálního chemika Otto Hahna. (Než se Max Planck přesvědčil o jejích schopnostech, považoval ji, jako ostatně všechny ženy, za dušení amazonku. Pro Alberta Einsteina byla německou madame Curieovou, pro Ottu Hahna moudrou spolupracovnicí.)

    Lise patřila k vědeckým internacionalistům, přesvědčeným, že věda překračuje veškerou politiku a může být nejlepším prostředkem porozumění mezi národy. Doufala, že k přežití nacismu jí bude stačit soustředěná vědecká práce, politická neangažovanost, co největší izolace od německé společnosti a vyhýbání se střetům se státní mocí. S jinou alternativou jako by ani nepočítala, do vynuceného exilu odcházela ilegálně, nepřipravena a doslova v hodině dvanácté.

   Měla sedm sourozenců, vyrůstala ve šťastné rodině, přitom sama zůstala svobodná a bez dětí. Možná to bylo kvůli nedostatku příležitostí nebo proto, že je ve správnou chvíli nevyužila. Snad měla obavy, aby manželstvím nepřisla o fyziku. Její vztah k této nejkrásnější z exaktních věd byl druhem lidské lásky, jako láska k člověku, kterému za mnohé vděčíme. Citový život Lisy Meitnerové zůstane navždy její třináctou komnatou.

   O pohnutých osudech a velkých činech rakouské fyzičky vědí u nás málo nebo vůbec nic jak mladí lidé, tak bohužel i zralí přírodovědci. Vyplnit tuto mezeru je upřímným přáním autorky Charlotty Kernerové i překladatelky, české fyzičky, univerzitní profesorky Ludmily Eckertové."

                                                                                                                    Z předmluvy k českému vydání Ivo Krause