Naše paměť má vlastní vůli. Říkáme si: to si musím zapamatovat, tenhle okamžik si chci podržet v paměti, tento pohled, tento pocit, toto pohlazení - ale za pár měsíců nebo dokonce dní zjistíme, že si onu vzpomínku již nedovedeme vyvolat v té barvě, vůni a chuti, jak jsme doufali. „Vzpomínka," píše Cees Nooteboom v Rituelen (Rituály), „je jako pes, který si lehne, kam se mu zachce."

   Paměť si nic nedělá ani z příkazu, že si nemáme zapamatovat nic: kéž bych to byl nikdy nespatřil, nezažil, neslyšel, kéž bych na to byl zapomněl - není to nic platné, v paměti to zůstává uchováno a vrací se nám to v noci, když se probudíme, zcela spontánně a nezvaně. I pak je paměť pes, aportuje s vrtícím ocasem to, co jsme právě zahodili, abychom se toho zbavili.

  Již asi tak dvacet let nazývá psychologie část naší paměti, v niž jsou uloženy naše osobní osudy, „autobiografickou pamětí". Je to kronika našeho života, dlouhý rejstřík, v němž hledáme, když se nás někdo zeptá na naši první vzpomínku nebo jak vypadal dům, kde jsme bydleli jako dítě, nebo kterou knihu jsme četli naposled. Autobiografická paměť je deníkem a současně knihou zapomnění. Je to, jako bychom dali záznamy o svém životě dělat neposlušnému zapisovateli, který se řídí vlastními zájmy, přesně zaznamenává, co bychom raději zapomněli, a při významných okamžicích předstírá, že usilovně píše, a přitom tajně už dávno našrouboval na pero víčko.

   Je zvláštní, že se v psychologii rozeznává něco jako „autobiografická paměť" teprve odedávna. Vždyť právě naše schopnost ukládat osobní vzpomínky a později si je vybavovat je to, co mělo běžně vždy význam „paměť". Co jiného by naše paměť mohla obsahovat než „osobní vzpomínky"? Tato otázka spočívá v nedorozumění. V každé psychologické příručce se rozlišují desítky druhů paměti. Některé formy paměti, jako krátkodobá a dlouhodobá paměť, odkazují na délku zapamatování, jiné na smysl, s nímž je zapamatování spojeno, jako například auditivní a ikonická paměť, další typy, jako například sémantická, motorická nebo vizuální paměť, odkazují zase na informaci, která je v paměti uložena. Všechny tyto druhy pamětí mají vlastní zákony a vlastnosti: význam slova si pamatujeme jinak pohyby svých nohou při jízdě autem, Pythagorovu větu opět jinak než to, jak jsme šli poprvé do školy. To, že mezi všemi těmito různými formami paměti byl zaveden samostatný pojem pro ukládání vzpomínek na osobní zážitky teprve začátkem osmdesátých let, není tedy při bližším pohledu tak divné. Otázka spíše zní, proč začal výzkum autobiografické paměti teprve tehdy. Proč tak pozdě?
                                                                        Z úvodu autora