Nevyřčeným předpokladem Needhamovy knihy a většiny ranné poválečné literatury je, že vědě se daří jen v podmínkách demokracie a demokracií zas prospívá svobodná vědecká činnost. Bližší pohled na dějiny vědy v době nacismu však ukazuje, že to vždy neplatí. Ačkoliv některé vědy, jako fyzika a matematika, strádaly, jiné, například psychologie, antropologie, lidská genetika a různé formy vědy o rase a rasové hygieně, vzkvétaly. Další s tímto spojená mylná představa se týká obecnějšího vnímání nacistického režimu samého. Populární sdělovací prostředky často líčí nacisty jako fanatické, pološílené kriminálníky, kteří své plány spřádají s podobnou dávkou zdravého rozumu a důvtipu jako  gangsteři ve filmech z 30. let. To je z mnoha důvodů představa mylná, především proto, že podceňuje, kolik intelektuálů, často předních představitelů svých vědních oborů, ochotně a nadšeně nacistickému režimu sloužilo.

   Nacistická věda o rase je velmi často spojována s lékařskými experimenty, které byly prováděny na takzvaně nižších rasách. Svědectví předložená při procesech v Norimberku a Buchenwaldu doložila účast německých lékařů na řadě brutálních a často „smrtelných" pokusů, při nichž byli vězni koncentračních táborů podrobováni transplantacím končetin, dlouhodobě vystavováni mrazu nebo nízkému tlaku a museli pít mořskou vědu. Nacističtí lékaři zdůvodňovali tyto pokusy tím, že informace takto získané by mohly pomoci zachránit piloty, kteří musejí vyskočit z letadla ve velké výšce nebo přistát v mrazivých vodách Severního moře. Při těchto procesech se také prokázalo, že lékaři se podíleli na rozsáhlém programu vyhlazování „životů nehodných žití", do něhož byli nejprve zahrnuti jen kojenci s dědičnými vadami, později postižené děti a pacienti z psychiatrických ústavů a nakonec celé populace „nežádoucích" osob.

   Lékařské pokusy nacistů, a dokonce i program na vyhlazování „životů nehodných žití", jsou však jen špičkou mnohem většího ledovce. Ve skutečnosti byla ideologická struktura, kterou spojujeme s národním socialismem, hluboce zakořeněna ve filozofii a institucionální struktuře německých lékařských věd již dlouho před rokem 1939, kdy začal program eutanazie - do jisté míry ji nacházíme už před rokem 1933. Publikace německých lékařů ukazují, že mnoho intelektuálů naplno spolupracovalo s nacistickými rasovými programy a velká část jejich společenských i intelektuálních základů existovalo dlouho předtím, než se Hitler dostal k moci. S využitím nejnovějšího německého výzkumu bych však rád prokázal ještě více: že totiž biologové a lékaři hráli aktivní, a někdy dokonce i vedoucí úlohu v zavádění nacistických rasových programů. Pak je možné dokázat, že se na vědu (zvláště pak lékařství a biologii) za nacismu nemůžeme dívat jako na „pasivní" či „apolitickou" a tvrdit, že akademická obec reagovala na čistě vnější politické tlaky. Existuje totiž celá řada přesvědčivých důkazů o tom, že vědci aktivně uplatňovali klíčové aspekty národněsocialistické rasové politiky.

                                Z úvodu autora