Navíc, jako rostliny nekvetoucí, jsou většinou pochopeny jako primitivní, znevýhodněné oproti skoro všem jiným rostlinám kvůli vlhkomilnému proklu - pohlavní generaci, vegetující samostatně v podobě tenkého lupínku podobného nějaké játrovce.
Jenže oproti tomu svědčí ukazatele úspěšnosti: Kapradiny jsou známy již od rostlinného pravěku čili paleofytika a v nepřeberném množství druhů se osvědčují i v době současné. A nedá se říci, že je tomu tak jen díky všelijakým extrémním biotopům, kde jim nekonkurují modernější rostliny; nejeden druh, jako například i běžná hasivka orličí, je sám rozpínavý a konkurenčně velmi silný. Kapradiny také nezůstaly omezeny na tropy, kde jich je největší množství druhů, a pronikly až do subarktických oblastí a vysoko do hor, třebas do studených vysokohorských páram v Andách. Rostou na zemi, skalách i na stromech spolu s tropickými orchidejemi. Plavou na vodní hladině, vegetují i pod vodou (několik druhů se stalo akvarijními rostlinami), ale některé se zase dají najít pospolu s kaktusy nebo v sukulentovém buši na Kanárských ostrovech. Bývají také mezi prvními obyvatelkami ještě zcela nehostinných lávových proudů a pronikají i do měst, díky schopnosti uchycovat se ve štěrbinách zdí. Jak jsou pro takováto prostředí vybaveny nejrůznějšími adaptacemi, jak jsou mnohotvárné a zajímavě vypadají, jak je lze pěstovat a esteticky využívat, to vše je náplní této knihy. Jsou tedy kapradiny přežitkem z pravěku, anebo mají být vzhledem k adaptabilitě a počtu druhů považovány za rostliny "moderní"?
