Od dob, co byla utvořena teorie gravitace Isaacem Newton v sedmnáctém století až do počátku dvacátého století, se věřilo, že projevy gravitačního pole se prostorem šíří okamžitě, tedy nekonečnou rychlostí. Znamenalo by to tedy, že kdyby - řečeno s nadsázkou - náhle naše Slunce změnilo polohu v prostoru, Země by to pocítila okamžitě bez jakékoliv časové prodlevy. Avšak Albert Einstein ve své obecné relativitě ukázal, že gravitace se musí šířit s rychlostí konečnou. Z jeho rovnic plyne, že se rovná „c“ - rychlosti světla. Nikdo z minulých generací fyziků se jí však neodvážil změřit, poněvadž jim v podvědomí utkvěla představa, že k tomuto úkonu by bylo nutno lapit gravitační vlny, které ani dodnes detekovány nebyly.

Fyzik Sergei Kopeikin z University of Missouri roku 1999 aplikoval Einsteinovu obecnou teorii relativity k analýze gravitačních efektů pohybujícího se tělesa na elektromagnetické záření. Zjistil, že efekty by měly záviset na rychlosti šíření gravitace. Dále si uvědomil, že pokud by se hmotný Jupiter, planeta v naší sluneční soustavě největší, zdánlivě přiblížil k hvězdě nebo nějakému rádiovému zdroji, mohlo by se pokusit zjistil rychlost gravitace sledováním vlivu planety na pozadí záření.

Kopeikin si všiml, že osmého září roku 2002 se Jupiter na obloze velmi těsně přiblíží ke kvazaru J0842+1835. Planeta by měla svým gravitačním polem ovlivnit dráhu světelných paprsků takovým způsobem, že by se vzdálený kvazar měl zobrazit jako dvě kružnice, které by díky pohybu Jupiteru byly vůči sobě posunuty. Nastala tak dobrá příležitost pro provedení experimentu.

Ed Fomalont z National Radio Astronomy Observatory společně s Kopeikinem použili soustavu VLBA (Very Long Baseline Array) - skupinu deseti radioteleskopů rozmístěných po Spojených státech, Havaji a Panenských ostrovech - a stometrový radioteleskop v Effelsbergu v Německu. Rozlišovací schopnost soustavy byla natolik veliká, že ve výsledku dala vědcům možnost dosáhnout rozlišení stokrát lepšího, než jakým disponuje Hubble Space Telescope. Pro představu - při takovémto rozlišení, jakého dosáhl systém radioteleskopů, bychom mohli pozorovat minci na povrchu Měsíce.

A tak na lednové konferenci Americké astronomické společnosti v Seattlu bylo oznámeno, že chyba v měření nepřesáhla dvaceti procent - tedy že pravděpodobnost šíření gravitace rychlostí světla je vysoká. Výsledky předčily očekávání, poněvadž, jak sám Kopeikin prohlásil, hlavním cílem bylo dokázat, že gravitace se prostorem nešíří nekonečnou rychlostí.

Oldřich Klimánek