Na podporu svého tvrzení Lucacs uvádí nečekané a přesné argumenty a odvolává se na mnoho významných autorů - např. Giambattista Wiea, Simona Weilová, Owena Barfielda či Wernera Heisenberga - , jejíž myšlenky vědomě staví proti přetrvávajícímu karteziánskému světovému názoru (Weltanschauung). Lucacs v knize odmítá většinu zaběhaných idejí a doktrín moderní doby a nabízí přesvědčivý systém pro pochopení dějin, vědy a lidských schopností vlastního poznání. Jedním ze základních Lucacsových tvrzení v knize je, že žádný věděcký obor není možno oddělit od vědců a že veškeré tzv. vědecké poznání včetně našeho pohledu na svět je lidským výtvorem.

„Přemýšlím však o tom, co John Morley napsal před 130 lety: „Člověk se již nikdy neocitne v pomyslném ráji, v němž na něho při západu slunce dopadá jako hudba sfér záblesk naděje, že na Zemi ještě bude spravedlnost, každému názoru se dostane štěstí trvalého šíření a všem dobrým zdůvodněním náležité obrany. Vzpomínku na jeho bezvýznamné jméno a povahu již totiž dlouho a navždy překryla kolektivní paměť." Drahý Morley hovořící skrz své vousy! Jaký vousatý viktoriánský intelektuál to byl! Samozřejmě, že existují optimističtí a pesimističtí intelektuálové. (O trochu později se Morley rozhodl, že si vousy úplně oholí). Mohu mít (bez vousů) o 130 let později takový záblesk naděje" na sklonku života, který se odehrává, který se odehrává zároveň s kompletním zánikem záře velkého věku a rychlým nástupem neodhadnutelně temné doby?

Nejsem však Morleyho člověk.

A to je možná důvod, proč jsem napsal tuto knihu.

 

                                                                                      Z přebalu knihy a krátkého úvodu autora.