"Poslední věty poslední kapitoly Hory duše, jejichž interpretace představuje sama o sobě jistou povinnosti volby, mi stále vrtá hlavou a nesou s sebou lehký nádech pochybností o jakémkoli pokusu vysvětlovat, předkládat klíče či komentáře, aniž by se ze mě jako mávnutím proutku nevyklubal jeden z těch znalců-hnidopichů, kteří do všeho vidí - trochu jako ten, který se zčistajasna objeví v kapitole 72 a autorovi, který raději neví, co si má myslet, vysvětluje, že zhola nechápe, co je to román.

Jistě není bez zajímavosti, že právě ona poslední kapitola byla ve skutečnosti napsána jako první, to ona uvádí i končí tu nekonečnou řadu nesouvisejících vyprávění, povídek vznikajících na základě útržkovitých poznámek z nekolikaměsíční cesty (jejichž zdánlivě jediným pojítkem je právě itinerář). Gaovi tehdy bylo přes pětačtyřicet let a již dávno, i kdyby na něj ve svém rčení Konfucius zapomněl, z něj byl životem protřelý, zralý muž. Přes hlavu se mu stačila přehnat těžká léta války, během níž musel jako malé děcko s matkou uprchnout před japonskými nálety do vnitrozemí, následné zdecimování jeho široké a, jak sám říká, "příliš křehké" rodiny, kterou kvůli jejímu buržoaznímu původu nemohl ze strany dělnicko-rolnické moci potkat jiný osud (šílenství, sebevraždy, nevysvětlená smrt matky ve vodní nádrži kousek za pracovním lágrem), a v neposlední řadě námi těžko představitelné barbarství tzv. Kulturní revoluce, během které raději spálí všechny své dosavadní rukopisy divadelních her, esejů a próz, jen aby si uchoval alespoň holou možnost žít... a snad ještě někdy tvořit.

Hora duše nebyla samozřejmě psána na koleně někde v pralese nebo u šamanova ohniště - první texty vznikaly již v letech 1981 - 1982, celek zpracovaný na základě krátkých poznámek dostává postupně svoji konečnou podobu až po autorově dobrovolně povinném odchodu z vlasti v roce 1988, tedy rok před událostmi na náměstí Nebeského klidu, kdy se po krátkém intermezzu v Německu usadil na pařížském předměstí Bagnolet. Hora duše, v jejíž vydání už sám autor skoro nevěřil, je publikována v roce 1990 na Taiwanu. Jejímu rozletu po světě se již nekladly žádné meze, dodnes byl tento román naprosto bez jeho přičinění (jak Gao Xingjian nezapomene nikdy zdůraznit) přeložen do třiceti jazyků. Nelítostný zásah proti pekingským studentům v červni 1989 způsobil autorův definitivní rozchod s čínským režimem a stejně tak bylo na něj a jeho Horu duše nahlíženo i druhé strany Velké zdi - jeho nostalgie po domově (kde již neměl žádné příbuzné) byla krátkého trvání a Gao s o to větší vervou zapouští jak fyzické, tak duchovní kořeny ve své nové evropské vlasti. Konec 80. let a celá 90. léta jsou ve znamení bohaté divadelní činnosti, jeho hrám byl dán konečně prostor na evropských, amerických, asijských i australských scénách. Autor, jeho Hora duše stejně jako další velký román z roku 1998, jehož název překládáme jako Bible osamělého člověka, zůstávají v domovině hosty nevítanými, takže se ani dnes, dvacet let po prvním vydání Hory duše, v Číně téměř neví, že mu v roce 2000 jako prvnímu čínsky píšícímu autorovi vynesla Nobelovu cenu za literaturu."

Z doslovu překladatele Denise Molčanova.