"Mladý redaktor českého vysílání BBC, pro kterého jsem psával občas komentáře, se mě jednou zeptal: Proč nenapíšete, jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista? Myslím, že by to posluchače zajímalo. Uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem mnohé z toho, co jsem zažil, použil jako námět pro svoje prózy, tématu svého několikaletého členství v komunistické straně jsem se vyhýbal, snad jen s výjimkou několika ne příliš autobiografických pasáží v Soudci z milosti. Komunistickou stranu anebo přesněji komunistické hnutí už dlouhou dobu považuji za zločinné spiknutí proti demokracii. A člověku není příjemné připomínat si, že byl, byť poměrně krátkou dobu, členem právě této strany. Ale měl můj mladý kolega z BBC pravdu? Koho ještě dnes mohou zajímat příčiny, proč tolik lidí v mé generaci podlehlo ideologii, která svými kořeny hluboko tkvěla v myšlení, v sociální situaci a ve společenských náladách z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Všechny ideologie minulosti, které vedly k vraždění, se mohly rozvinout teprve tehdy, když dokázaly vyčistit mozky lidí od všeho, co vyhlásily za nepatřičné, a přimět je k fanatické oddanosti ideám, které vyhlásily za patřičné. V tom se nelišily od současných ideologií, které vedou k teroristickému vraždění. Každá fanatická oddanost pravdě, ať přičítané božské nebo pozemské autoritě, vede k obdobným důsledkům: lidé umírají anebo jsou vražděni, zmíněná pravda je obvykle nadlouho nepřežije.

Nehodlám psát obvyklé paměti mimo jiné i proto, že mám od dětství mizernou pamět, zvláště pokud se jedná o doslovné znění rozhovorů anebo podrobnosti, které sice nebyly významné, ale mají pro čtenáře anebo posluchače zvláštní přitažlivost. Také jsem v mnoha případech nechtěl být osobní a ve svém vzpomínání i v úvahách jsem se soustředil spíše na okolnosti, které v onom šíleném století člověka někdy zaváděly, jindy ho nutily k osudovým rozhodnutím."

Z předmluvy autora.