"Na otázku, kdo si zaslouží být nazýván renesanční osobností, je více správných odpovědí, rozhodně mezi nimi ale nesmí chybět jméno Leonardo da Vinci. Byl samouk, přitom však nejuniverzálnější z lidí v době, kdy všestrannost ještě pařila ke splnitelným snům. Vlastními zkušenostmi převyšoval své současníky učené i prosté. Ti první totiž žili mimo skutečný svět, druhým k poznání světa chybělo vzdělání. Odmítal vědění, které nemělo oporu ve smyslové zkušenosti, bez prověření nepřijímal ani pravdy dávno uznané, empirické bádání povýšil na metodu.

Za génia ho označují malíři, inženýři, vynálezci, vědci i filozofové. Svými poznatky obohatil téměř všechny vědní oblasti své doby: anatomii, fyziologii, botaniku, paleontologii, kartografii, geologii, matematiku, chemii, aerodynamiku, astronomii, optiku, mechaniku, hydrauliku i akustiku. Na každé dílo se připravoval s neobyčejnou pečlivostí, jen málo jich však dovedl do konce. Jeho život byl příliš krátký. A Leonardo chtěl ve vyměřeném čase svým současníkům i budoucím generacím alespoň naznačit, jak mnoho je cest poznání, po nichž se mají ubírat.

Budoucím pokolením Leonardo zanechal monumentální literární odkaz - tisíce stránek naplněných poznámkami. Víme, že připravoval velké dílo o anatomii člověka, dílo o přírodě, o světle a stínu, o malířství. Ani jedno však nedokončil. Leonardo nepsal latinsky, ale florentským nářečím, jazykem, kterému se říkalo volgare. Aby mohl mluvit o vědě lidovou řečí, musel ji dotvořit, obohatit o nové a přesné výrazy. Napsat její slovník a gramatiku zůstalo bohužel jenom nesplněným přáním.

Názory na to, jak Leonardovo dílo ovlivnilo vývoj exaktních věd, nejsou jednotné. Zatím je zdá, že první, kdo fyzikální úvahy a principy technických vynálezů v denících velkého renesančního génia mohl s porozuměním studovat, byl italský fyzik Giovanni Battista Venturi (1746 - 1822). I když Leonardo žil před Francisem Baconem, Galileem Galileim, Reném Descartem i Isaacem Newtonem, svými teoriemi je tedy inspirovat nemohl.

Řekne-li se Leonardo da Vinci, odpoví nám naše paměť nejdříve názvy jeho nejznámějších malířských děl - Madona ve skalách, Poslední večeře, Mona Lisa, Dáma s hranostajem. Teprve potom anatomickými nebo technickými náčrty, přestože jich je neskonale víc. A víme vůbec, jestli se Leonardo cítil umělcem, nebo spíše vědcem? Můžeme se jen domýšlet. Pomoc při tom nám nabízí Věda mistra Leonarda, pozoruhodná kniha amerického teoretického fyzika rakouského původu Fritjofa Capry ve vynikajícím překladu Heleny a Lubomíra Synkových."

Z předmluvy Ivo Krause.