Planetární prstence Země vypadají opravdu nádherně, říkáte si při pohledu na bledý proužek světla klenoucí se přes noční oblohu. Ale na rozdíl od úchvatných obručí Saturnu tvořených úlomky hmoty a meziplanetárního prachu, je světelný kruh Země naším vlastním dílem. Není to nic jiného než orbitální odpad - rozbité části z mnoha satelitů, které kdysi monitorovaly počasí, vysílaly televizní programy nebo nám pomáhaly s navigací. Tato situace je noční můrou každého inženýra pracujícího v kosmickém výzkumu a je známa jako Kesslerův syndrom (podle Donalda Kesslera z Johnsonova vesmírného střediska NASA v texaském Houstonu). Již v roce 1978 přišli Kessler a jeho kolega Burton Cour-Palais s teorií, že se zvyšujícím se počtem družic roste i riziko druhotných srážek. Tyto kolize vedou ke vzniku velikých mračen úlomků a částic, které dále narážejí do satelitů a vyvolávají tak řetězovou reakci, kvůli které bude Země brzy obklopena pásy smetí. Oběžná dráha by se nakonec mohla zanést natolik, že by nemohla být používána a mohlo by dojít i k úplnému zablokování našeho přístupu do vesmíru.

Všechno začalo 10. února 2009. Tehdy se poprvé se srazily dva satelity: nefunkční ruská kosmická loď Kosmos 2251 a komunikační družice Iridium 33 do sebe narazily rychlostí 42 100 kilometrů za hodinu. Náraz zničil jeden ze solárních panelů Iridia 33 a celou družici značně poškodil. Kosmos 2251 byl úplně zničen. Oběžné dráhy těchto satelitů jsou nyní plné trosek a podle americké armádní Kosmické sledovací sítě (SSN) obsahují přes dva tisíce úlomků větších než deset centimetrů. Srážkou vznikly zřejmě také statisíce menších fragmentů, které ani nemohou být ze Země pozorovány.

Kosmický odpad je závažný problém. Každý střet družice s takovým úlomkem při rychlosti desítek tisíc kilometrů za hodinu může být osudný. "Zásah objektem o velikosti jednoho centimetru je při orbitální rychlosti srovnatelný s explozí ručního granátu v přímé blízkosti satelitu," říká Heiner Klinkrad, vedoucí oddělení kosmického odpadu Evropské kosmické agentury v německém Darmstadtu. "Srážka Iridia a Kosmosu byla předzvěstí Kesslerova syndromu."

Kosmický odpad se ale neskládá jen z mrtvých družic. Obsahuje také vyhořelé stupně nosných raket používané k vynášení družic na oběžnou dráhu nebo předměty, které vypadly z rukou kosmonautům - třeba rukavice, kterou v roce 1965 upustil Ed White, první Američan, který vstoupil do otevřeného prostoru, nebo nářadí, které při vesmírné "procházce" vyklouzlo z ruky Heide Stefanyshyn-Piperové v roce 2008. Kosmonautům "uplavaly" také ochranné kryty a výbušné šrouby, které se používají k oddělení kosmické lodi od jejich nepilotovaných částí, a aby byl výčet úplný, pluje vesmírem i nějaká ta krytka na objektiv. Některé z těchto objektů se dostanou do atmosféry a shoří, ale většina z nich zůstane na oběžné dráze.

Kosmická sledovací síť katalogizovala na oběžné dráze Země 12 000 objektů o velikosti nejméně 10 centimetrů, z nichž zhruba tři čtvrtiny tvoří právě kosmický odpad. Odhad množství objektů větších než 1 cm je děsivý - jsou jich statisíce, možná milión. Většinou obíhají Zemi po neznámých drahách a všechny mohou rozbít družici na padrť. A každý start rakety produkuje další množství odpadu a přibližuje nás ke chvíli, kdy se Kesslerův syndrom stane skutečností.

Stuart Clark je autorem publikace The Big Questions: The Universe (Quercus, 2010).

 

15. září 2010

Zdrojový článek: NewScientist

Obrázek: Iridium 33, Wikipedia

Přeložila: Veronika Součková