"Není žádnou novinkou, že když se v mrazivých listopadových dnech roku 1989 (k všeobecnému překvapení vládnoucí moci i opozice, obou na vývoj událostí shodně nepřipravených) nečekaně snadno hroutila již značně zpuchřelá kostra totalitního režimu v Československu, bylo divadlo (teatralita) přítomno na mnoho způsobů. Při stále performativnějším charakteru novějších a nejnovějších dějin (a revolucí), jež se oproti předchozím epochám odehrávají nikoli již jen za pasivní asistence, nýbrž za aktivní spoluúčasti masových médií, přestává být mediální obraz události "záznamem pro historii", ale stává se rozhodujícím revolučním stimulem, vlastním hybatelem dění - to vše zajisté nebylo a není jen naší českou specialitou.

Netřeba také přeceňovat okolnost, že historické události na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989 se odehrály přímo pod okny, před vchody či na dohled hned šesti pražských divadel: tří "kamenných" (ND, Nová scéna, Laterna magika) a tří malých, klubových, chcete-li alternativních (Reduta, Viola, Studio Y). Nelze však popřít tři momenty, jež mají speciálně pro tuto revoluci (převrat, změnu poměrů, výměnu moci) příznačný, emblematický charakter:

1. Přímo na této malé pražské "Broadwayi" se vzápětí po masakru odehrál zprvu nenápadný, jak se však později ukázalo rozhodující divadelní výstup, který měl zřetelnou povahu předem secvičené performance v modálně genetickém žánru tzv. "neviditelného divadla": hra na mrtvého studenta. Ať už šlo o údajného studenta Matematicko-fyzikální fakulty ČVUT Martina Šmída, jehož sehrál příslušník StB Zifčák, o dodatečnou mystifikaci údajně psychicky labilní osoby (Drahomíra Dražská) nebo o předem zinscenovaný divadlelní výstup údajného studenta MIilana Růžičky, vše působilo tak dokonale, že to na 24 hodin oklamalo přítomné světové agentury, včetně ČTK. Těch 24 hodin do oficiálního dementi celé události (tedy vlastně do "zcizujícího" odhalení jejího performativního, divadelního charakteru) však mezitím stačilo, aby dobře vymyšlený mediální obraz ("Zabili studenta!") k danému datu výtečně korespondující se skutečnou, nikoli divadelní smrtí Jana Opletala v roce 1939, významně akceleroval stávkové a revoluční dění v celé zemi.

2. Hned prvá významná opoziční akce, divadelní stávka, byla vyhlášena nazítří, na sobotu 18. listopadu, jaksi samozřejmě rovněž v divadle, a to při shromáždění pražských i mimopražských divadelníků přímo na scéně, která v těch dnech měla na repertoáru publicistická dokumentární pásma s jasně opozičním politickým podtextem, v nichž se mj. četly texty zakázaných protirežimních autorů.

3. Strategicky rozhodující politický subjekt opozice, jenž stačil včas sjednotit - jak postupně opadal strach i z nestatečných, kteří všude v revolucích tvoří většinu - stále sílící vlnu občanské nespokojenosti. Občanské fórum (OF) bylo pozítří, v neděli 19. listopadu večer, ustaveno opět jaksi přirozeně v divadle s lehce opoziční pověstí, tentokrát v pražském Činoherním klubu - za aktivní účasti jeho protagonistů. Neformální, všemi respektovanou hlavou hnutí se tu stává disident a divadelník Václav Havel. ...

Nikdy předtím nebylo myslitelné (ani v onom krátkém kreativním vzepětí spontánních konceptuálních performerů a entertainerů na výtvarném pozadí tanků v srpnu 1968), aby opoziční síly, provádějící historický převrat, využívaly na tribunách, v halách, v kulturních domech i v ulicích tolika vysloveně divadelních, happeningových a karnevalových prvků. Aby plamenné výzvy, politické proslovy, rezoluce, ultimata, proklamace či vyhlašování stávek střídaly v nejkritičtějších chvílích převratu písničky, recitace, vtipy, aforismy, parodie a konferenciérské vstupy, provázené výtvarnou karikaturou, komiksem, situačním uměním, street-artem, veřejně hranými videoklipy a záznamy komediálních v ýstupů. Neodmyslitelný byl i stálý "kabaretní" dialog s obecenstvem, jehož pohotové odpovědi na Letné, na Václavském a dalších náměstích republiky se nesly od improvizovaných, na místě vymýšlených hesel až po ono příznačné "klíčové" rozpoznávací znamení, patřící navěky k sémiotice této revoluce, jímž se stalo divadelně-metaforické cinkání kovovými klíči."

Z kapitoly II. Dějiny české divadelní kultury jako problém a úkol.