Málokteré povolání se těší tak velké veřejné úctě a společenské prestiži v české společnosti jako vědecká činnost. Potvrzují to přesvědčivě sociologická šetření. Dokládá to však i prostý fakt, že kdykoli hledají politici vhodného kandidáta na prezidentskou funkci, dají do hry jméno významné vědecké osobnosti, například jméno stávajícího předsedy či předsedkyně Akademie věd ČR (Zahradník, Illnerová, Pačes), a setkají se vždy s pozitivní odezvou veřejného mínění. Je zřejmé, že národ by si v čele státu přál takovou osobnost. Jenže pak, z jakýchkoli záhadných důvodů, dostanou přednost jiní kandidáti. Vzdělání a věda patří k prioritám v předvolebních programech politických stran, avšak v povolebních již nikoli.

K vědě se mnozí lidé upínají s nadějí, že nalezne lék na všechny nemoci a neduhy; často však titíž lidé neváhají dát přednost léčitelům, jejichž postupy mají blíže k magii než k vědě. A není snad zarážející paradox, že v době, kdy je náš život na každém kroku obklopen věcmi a technickými přístroji, zkonstruovanými podle zákonů a principů odhalených přírodními vědami, se stále více lidí obrací k rozmanitým iracionálním naukám, ať už orientálního původu či oživeným kultům dávné minulosti? Astrologie, numerologie, kartářky, věštkyně a mnohé další živnosti vzkvétají dnes možná lépe než kdy dříve. Jako by se tito lidé v prostředí utvářeném vědou a technikou necítili tak úplně doma a na rozdíl od vědců, jejichž zaujetí badatelskou činností dokázalo naplnit jejich život pocitem smyslu, ti ostatní naopak prožívají pocit prázdnoty. Vyhlédneme-li z české kotliny, musíme konstatovat, že v době, kdy se vědecko-technická civilizace stala globální, je nucena čelit nebývalému růstu náboženského fundamentalismu, který se, podle odhadů, dotýká stovek milionů lidí. Již v polovině devadesátých let však významný sociolog Peter L. Beger v jednom článku, psaném poněkud odlehčeným tónem, poznamenal na adresu svých kolegů, kteří získali velice tučný grant na odhalení příčin tohoto jevu, že nikoli existence náboženského fundamentalismu, ale trvání vědecké sekulární komunity potřebuje vysvětlení, protože ona je dnes skutečnou anomálií. Podobných případů bychom snadno mohli nalézt mnohem víc a bavit či rozčilovat se jimi při společenské konverzaci. Je však ale možnost zamyslet se hlouběji a pokusit se porozumět příčinám a důvodům, z nichž tyto podivné projevy modernity vyrůstají. ...

Ruský spisovatel Turgeněv nechal kdysi jednu postavu svého románu položit otázku, zda můžeme jít k obědu, když jsme nerozřešili problém smyslu života. Inu, můžeme, protože musíme. Můžeme i podnikat dobrodružné vědecké expedice či ještě dobrodružnější pokusy v laboratořích s vírou, že nějaký smysl přece jen mají. Je to i víra v druhé lidi, že si s eventuálními objevy nakonec poradí a využijí je ku prospěchu těch, jimž jsou nakonec určeny: těch, co přijdou po nás. Na otázky, které vědecká činnost vyvolává, bychom neměli přijímat laciné odpovědi, ani je zametat pod koberec, ale nechat je působit. Nemáme zatím přesvědčivé a obecně přijatelné odpovědi. A přitom to jsou otázky znepokojivé, protože problematizují to, čemu někteří vynikající lidé zasvětili život. Jenže i život sám, jak upozorňoval J. Patočka, je z hlediska smyslu problematický. Kdo hledá smysl života jako předem určený úkol, bude zklamán absencí odpovědi i životem. Stvořil-li Bůh člověka jako svobodnou bytost, proč by jeho svobodu ihned zrušil tím, že mu naplánuje a předepíše, co musí v životě udělat? Naše svoboda nás opravňuje ke skepsi vůči představě předem daného a hotového smyslu života. Avšak skepse se snadno stane popíráním, a tedy dogmatismem. A ten vědci, skuteční vědci, rádi nemají. Pak tedy musí nastoupit skepse vůči skepsi, která nás uchová otevřené vůči možnosti smyslu, který není naší svévolí, a přece není utvářen bez nás. Údělem života, který zůstává vůči smyslu otevřený, je tedy napětí a problematičnost. A právě tak je tomu i s dobrými příběhy. Zejména tehdy, jsou-li vyprávěny lidmi, kteří je prožili.

Z předmluvy Daniela Kroupy.