Akademie věd České republiky je typickou institucí mimouniverzitního výzkumu. Má své partnery snad ve všech vyspělých zemích. Je proto nabíledni, že právě vědci z Akademie věd zpracovali historii mimouniverzitních vědeckých institucí v českých zemích.

Mnozí čtenáři si pravděpodobně až po přečtení Bohemia Docta uvědomí, jak hluboké a významné kořeny má naše Akademie věd. V této souvislosti nelze nevzpomenout na téměř 150 let staré skvělé plány J. E. Purkyněho, který viděl akademii zhruba v té podobě, jak dnes existuje v České republice. Nechtěl, aby se jednalo o sbor učenců, to přenechával tehdejší Královské učené společnosti, nechtěl ani pouhé podpůrné společenství - po zkušenostech ze zahraničí toužil po vytvoření sítě ústavů pro základní výzkum. Čteme-li Purkyňův návrh na ustavení akademického sněmu či finančního a hospodářského odboru či odboru pro zahraniční a mezivládní záležitosti, můžeme se sice nad některými úvahami pousmát, avšak jejich jádro je dodnes aktuální. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že dnešní AV ČR funguje podle Purkyňových představ. Purkyně například anticipoval problémy, které jsou aktuální i dnes: jak uchovat absolutní nezávislost a svobodu bádání, jak získat dostatek finančních prostředků pro náročný výzkum, jak řešit vztah se školstvím.

Purkyňův návrh však zastínily národní motivy, které daly vzniknout České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. Tyto společnosti měly s Purkyňovou ideou málo společného, vzájemně si konkurovaly a věnovaly se podpoře různých projektů často směřovaných k plnění národoveckých cílů.

Jak vzpomínal Albert Einstein na svůj pražský pobyt: čeští a němečtí vědci ze společné země spolu komunikovali jen na zahraničních kongresech, doma nikoli. Naštěstí to však nebyla úplná pravda - vždy docházelo k přesahům, jak nám nejlépe dokládá pozdější příběh spolupráce Jaroslava Heyrovského a Johanna Böhma.

Období druhé světové války bylo pro českou vědu katastrofou a krátké období do roku 1948 nemohlo vést k velkému vzepětí. K dění po roce 1948 a 1952, kdy vznikla Československá akademie věd, si opět, ačkoli se to může zdát nemístné, můžeme vzít na pomoc myšleny J. E. Purkyněho: "Je třeba vyvazení od všeliké odvislosti a podřízenosti církvi a státu a postavení (Akademie) v ouplnou samosprávu záležitostí jejích vnitřních i zevnějších." Toto základní pravidlo skutečné vědy bylo na dlouhá léta porušeno.

Purkyně neviděl vědu jako odtrženou od potřeb společnosti a bez vztahu k zahraničí. Psal například o potřebách průmyslu, jimž by soustava ústavů mohla vyhovět, i o budoucí potřebě "zříditi z vlastní vůle národů (akademický) mezinárodní výbor, jenž všeliké záležitosti národů a jejich vžájemné poměry zkoumati a morálním svým vlivem řiditi bude."

Z úvodního slova Václava Pačesa.