Mytologické texty tvoří významnou součást literární tradice starověké Mezopotámie, historického území ležícího v oblasti dvou velkých předovýchodních řek Eufratu a Tigridu, v jejichž povodí se ve 4. tisíciletí př. Kr. počala rodit jedna z nejdůležitějších civilizací starověku. Zřejmě již od nejdávnějších časů se na jejím formování podílelo obyvatelstvo dvojího etnického původu: Sumerové, o jejichž pravlasti a směru příchodu do nejjižnější části mezopotamské aluvialní nížiny, jež bude podle nich nazvána zemí Sumeru, se vedou spory, které sotva budou s konečnou platností rozhodnuty, a Semité, kteří ke dvěma řekám přicházeli ze západní Syrské pouště, aby se tu usazovali poněkud severněji, v krajině, jež bude posléze nazvána podle sídelního města první jimi zbudované říše druhé poloviny 3. tisíciletí př. Kr. zemí Akkadu. Oni sami se pak budou nazývat Akkadové. Ve vzájemném soužití těchto dvou etnik, Sumerů a Akkadů posilovaných ze západu novými vlnami semitských přistěhovalců, a aniž bychom dokázali přesně od sebe odlišit přínosy každého z nich, se pak rodila jejich společná civilizace, kterou označujeme podle místa jejího vzniku jako civilizaci mezopotamskou.

Z mnohých skvělých projevů její hmotné a duchovní kultury bude nás zde zajímat její písemnictví, lépe řečeno literatura omezená na texty mytologické povahy zapsané v semitské akkadštině. Písemnictví vůbec a literatura zvlášť však mohly vzniknout až na základě existence písma a znalosti jeho používání. Písmo, nejprve piktografické, z něhož se později vyvinulo písmo klínové, jež je takto nazýváno podle tvaru svého základního prvku, bylo v Mezopotámii vynalezeno ve druhé polovině 4. tisíciletí př. Kr. ve velkých správních střediscích jihomezopotamských sumerských městských států, kde se zrodilo z potřeby vedení velkého množství hospodářských záznamů tamější rané státní organizace, souvisejících s evidencí a redistribucí zemědělských a řemeslných výrobků. Jeho nejstarší doklady datované přibližně do roku 3100 př. Kr. pocházejí z města Uruku. Samozřejmě že nějakou dobu trvalo, než nově vynalezené písmo vyspělo ze stadia pomocných mnemotechnických znaků v systém schopný zaznamenávat složitější myšlenkové konstrukce.

Koncem první poloviny 3. tisíciletí př. Kr., přibližně okolo roku 2600-2500, se však již setkáváme s nejstaršími sumerskými texty (tzv. archaickými texty raně dynastického období) zapsanými na hliněných tabulkách, jež byly nalezeny v Šuruppaku (dnešní Fára) a Tell Abú Salábíchu (20 km severozápadně od Nippuru); menší nálezy literárních tabulek z tohoto období pocházejí dále z Nippuru samotného, Adabu, Uruku, Girsu a Uru, ale i ze syrského Mari a Ebly. Jsou mezi nimi s největší pravděpodobností i texty mytologické, v nichž vystupují nejdůležitější postavy raně sumerského panteonu, bohové Enlil, Enki, Iškur, bohyně Innana, Ninchursag, Nisaba aj. Některé z nich obsahují mytologický úvod odkazující k nesmírně dávnému okamžiku počátku všech věcí, který ležel v nezměřitelných hlubinách času. Tyto texty jsou, jak již samo jejich označení napovídá, psány jazykem Sumerů, sumerštinou, z typologického hlediska aglutinačním a ergativním jazykem neznámé genetické příslušnosti, který není příbuzný s žádným jazykem jiným. Jejich písemné podobě předcházelo nepochybně dlouhé orální stadium vývoje, které se ovšem vymyká možnostem jakéhokoli zkoumání.

Z úvodu autora.