Výzkum, který předcházel této knize, začal v době, kdy jsem působil jako profesor na Fakultě environmentálních studií Virginské univerzity, kam jsem přestoupil z Lamontovy-Dohertyho geologické observatoře při Columbijské univerzitě. Podařilo se mi vzbudit zájem aspiranta Jonathana Thomsona o dlouhodobý výzkum a posléze jej dotlačit k sepsání semestrální práce na téma, které mě už delší dobu zneklidňovalo: koncentrace metanu v atmosféře za posledních 5000 let vzrostla, ačkoliv všechny mé tehdejší poznatky o chování metanu v přírodě napovídaly tomu, že mělo dojít spíše k jejímu poklesu. V roce 2001 jsme společně v odborně redigovaném tisku uveřejnili práci, v níž jsme nečekané chování metanu připsali na vrub činnosti člověka.
Na začátku roku 2001 jsem odešel do penze a doma jsem se začal intenzivně zabývat jinou záhadou: nárůstem koncentrace oxidu uhličitého, jenž je patrný během posledních 8000 let, třebaže všechny přirozené faktory (jak je chápu já) předpokládají pokles. V roce 2003 vyšlo tiskem pojednání, v němž svoji novou hypotézu shrnuji, a shodou okolností právě tehdy jsem na totéž téma přednášel na výroční konferenci Americké geofyzikální společnosti v San Francisku. A úplně nedávno jsem o tom hovořil před tolika studenty, kolik jsem jich snad nikdy v životě neviděl pohromadě. Lidé jsou mojí novou hypotézou okouzleni a vzbuzuje v nich živý zájem, nicméně ve vědě se na přijetí nových myšlenek čeká déle; vědecká obec stále zvažuje, jak zareagovat. Verdikt je dosud hudbou budoucnosti.

Z předmluvy knihy.