„Na základě rozsáhlých pozorování a neúspěšných pokusů o popis paměti jsem dospěl k názoru, že učení zkrátka není možné." Takto ještě na začátku dvacátého století popisoval své bádání americký psycholog Karl Lashley. Zlomovým okamžikem v tomto oboru byla operace pacienta Henryho Molaisona známého přes 60 let pod pseudonymem H.M.

Doktor Scovill a doktorka Millerová mu odstranili určité části mozku, konkrétně hypokampus, kus amygdaly a okolní oblasti, aby vyléčili jeho epilepsii. To se sice podařilo, ovšem zároveň mu zcela zničili jeho deklarativní paměť. To v praxi znamená, že nebyl schopen zapamatovat si „co". Stále se seznamoval se svým lékařem, nepamatoval si, že už obědval a podobně. Při pokusu naučit ho kreslit zrcadlově se ovšem ukázalo, že jeho nedeklarativní paměť byla v pořádku. Pamatoval si, „jak" věci dělat, ale nevěděl, že už se to někdy učil. Od té doby jsou tyto dva druhy paměti rozděleny. Zajímavé na tomto případu bylo i to, že Henry si svou situaci uvědomoval.

Lidský mozek má snahu zapamatovat si vše, ač to není v jeho silách. Navíc pracuje 24 hodin denně, takže je velmi důležité dát mu občas oddech a jednoduše vypnout. To pomáhá pro posílení paměti. Na zlepšování paměti funguje také fyzická aktivita nebo procvičování. Mozek sice filtruje nedůležité věci, které vzápětí zapomínáme, v zásadě si však pamatujeme i věci nepodstatné, které se děly, když se stalo něco významného.

Například většina Američanů je schopna vám dopodrobna vylíčit, co dělali, když byl zabit prezidenta Kennedyho nebo když se na Manhattanu zřítila dvojčata. „Emoce jsou pro paměť stěžejním faktorem," říká Mudr. Karel Ježek. Co z toho plyne? Když se potřebujete něco pořádně naučit, spojte si danou vědomost s nějakým zážitkem a pocitem.

Zvláštním fenoménem je zapomínání, vědci přesně neví, jak se k němu postavit. Shodují se však, že daná vzpomínka v mozku uložena je, my jen nejsme schopni si ji vybavit. Vzpomínky jsou dále zpracovávány, můžeme je nahradit nebo doplnit a velmi často lze tyto zapomenuté vjemy vyvolat především díky čichovým stimulacím. Specifickým jevem je i deja vu. „To je šum, určitá nedokonalá vzpomínka, kterou nejsme schopni si vybavit a v určitých případech je to vzpomínka na sen," popisuje Ježek.

A jak tedy paměť funguje? Zjednodušeně jde o to, že při určitém vjemu se aktivují některé neurony a ty posílí vzájemné spoje. Například když potkáte psa, aktivujete tím neurony. Při opětovném setkání se psem se aktivuje část vzorce a zároveň se přidají nové neurony, protože situace už není totožná. Při vyvolání vzpomínky potom mozek dopočítá ten starý vzorec.
Paměť je dynamický a otevřený systém, který má mnoho podob a pro mnohé vědce je lidský mozek nerozluštitelná záhada. Podle pana Ježka bychom si našich schopností měli vážit a paměť si udržovat a rozvíjet ji.

 

(Zdroj obr.: Wikimedia Commons, autor Jens Langner)