Konce světa táhnou. Když čeští astronomové pořádají tiskové konference, mohou být obvykle rádi, pokud na ně dorazí pár vědeckých redaktorů, kteří se potulují po českých zemích. Když ale na středu svolali tiskovku k "magickému datu" 21. 12. 2012, sešla se jim plná místnost novinářů včetně pěti televizních štábů.
Přitom, jak poznamenal tiše jeden z mých kolegů, je "tenhle mayský konec světa hrozná blbost, až se o tom člověk stydí psát". Totéž, jen méně pregnantními slovy, zopakovali i vědci shromáždění před namířenými kamerami a mikrofony.

Milujeme své konce

Nejznámější z českých "hvězdářů" Jiří Grygar na začátek připomněl, že konce světa byly a budou. Je to oblíbené lidská zábava. (Možná daná už geneticky, protože strach z budoucnosti je dobrý pro přežití.) Roli pak hrají i kulturní faktory.
Některé doby si v koncích světa libovaly. Třeba ve středověku se chystaly každý den, jak pro Technet před časem napsal Vladimír Karpenko v tomto textu. (Mimochodem, zájemcům doporučujeme alespoň nahlédnout do jeho publikací. V českém kontextu jsou ojedinělé.) Ovšem konec mayského kalendáře nebyla pro jeho autory příležitostí k tak oblíbené předpovědi zániku světa. Byl to podle všeho prostě konec jednoho kalendářního cyklu a začátek nového.
Můžeme si to snad přirovnat ke konci jedné dekády nebo pětiletky. Nebo jakéhokoliv jiného víceletého období, které daná doba považuje z nějakého důvodu za důležité. U Mayů to bylo, pravda, podstatně delší období. (Také žili v době, která nebyla zdaleka tak rychlá jako poslední století, a "dlouhý čas" pro ně byl důležitější než pro nás, kteří žijeme podle kvartálních výsledků.) ...

... ... ...

Zdroj a pokračování textu: Technet

 

Obrázek: Stránka (č. 2) z drážďanského kodexu, jednoho z hlavních písemných zdrojů o mayské kultuře (zdroj Wikimedia Commons)