Lidé sní o nesmrtelnosti od chvíle, co si poprvé ve vší syrovosti uvědomili vlastní smrtelnost. I v dnešní cynické době je nesmírně těžké být svědkem okamžiku, kdy zvídavému malému děcku poprvé dojde, jaký ho vlastně dříve nebo později čeká osud. Není divu, že se výzkum stárnutí, který vždy mezi řádky tak trochu slibuje naději na odsunutí nevyhnutelného konce, trvale hřeje na výsluní mediální popularity. Zároveň je to ale povážlivě kontroverzní záležitost, která by v případě úspěchu nepochybně dramaticky zasáhla celou soudobou civilizaci. Opatrní odborníci se tedy obvykle věnují takovým organismům, které jsou člověku nebo i primátům přinejmenším na hony vzdálené. Právě takový byl i nedávný výzkum týmu Jefa Boekeho, ředitele HiT Center and Technology Center for Networks and Pathways, které funguje na Johns Hopkins University School of Medicine.

Boeke a spol. se zabývali oblíbenými laboratorními miláčky kvasinkami, které jsou sice mikroskopické a velmi dobře se pěstují v laboratorních kulturách, zároveň jsou to ale odvozené houby, tedy komplikované eukaryotní organismy, které mají s člověkem společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Navzdory své podivuhodnosti kvasinky netvoří přirozenou taxonomickou skupinu a jsou roztroušené mezi skupinami vřeckovýtrusných a stopkovýtrusných hub, kde představují živoucí důkaz o schopnosti houbové linie vytvořit prosperující jednobuněčné anebo několikabuněčné formy. Badatelům se podařilo odhalit regulační mechanismus, který průkazně ovlivňuje délku života kvasinek. Klíčovou roli v něm hraje protein Sip2, což ve skutečnosti je regulační podjednotka komplexu Snf1 (čili kvasinkové protein-kinázy aktivované prostřednictvím AMP). Odborníci slaví, protože je to vůbec první biochemická dráha významně související se stárnutím, která zároveň podle všeho nemá nic společného se stravou. ...

... ... ...

Zdroj a pokračování textu: Gate2Biotech

 

(Zdroj obr.: Wikimedia Commons, autor David O Morgan)